Stejné zvolání údajně také použil islámský pomatenec, než rozjel 27 tunový kamión proti lidem sledujícím ohňostroj na nábřeží ve francouzské Nice.
Nechci tady porovnávat duševní zdraví obou těchto aktérů, kteří se stali „hvězdami“ mediálního světa, ale abych řekl pravdu, tak při sledování záběru z tiskové konference, na niž turecký prezident tyto slova pronesl, mě trochu zamrazilo. Ač sám bez vyznání, podporuji náboženskou toleranci a svobodu vyznání a to včetně vzývání Alláha, ale také očekávám, že když já toleruji názory jiných, tak oni budou také tolerovat názory mé. Bohužel v posledních letech se islámský svět čím dál tím více radikalizuje a já mám stále větší pochybnosti, zda značná část lidí z tohoto kulturního okruhu je schopna soužití s ostatním světem. Nechci tady paušalizovat, ale stejně jak je obtížné naroubovat demokracii do zemí, v niž je majoritním náboženstvím islám, tak je, podle posledních zkušeností, i těžké integrovat migranty z těchto zemí v Evropě, do které již delší dobu proudí.
Turecko bylo dlouho, pod vlivem idejí prvního tureckého prezidenta Mustafy Kemala Atatürka, státem založeným na principu sekularizmu. Odkaz prvního tureckého prezidenta střežila armáda, která odrážela jakékoli pokusy o islamizaci země až do roku 2003, kdy se stal tureckým premiérem současný turecký prezident Recept Erdogan. Západ jeho zvolení považoval za důkaz prohlubující se demokracie a poněkud přehlížel náznaky, že demokracie pod jeho vedením nevzkvétá, ale spíše schází na úbytě. Západ, v rámci uvědomění si vojenské síly Turecka a jeho důležitosti pro politiku v regionu, přehlížel jeho autoritářské sklony, potlačování opozice, znovuotevření přímé konfrontace s kurdskou menšinou a jeho poněkud „inovativní“ zahraniční politiku, která přispívá k destabilizaci regionu.
Včerejší pokus o puč byl pro většinu Turků i obyvatel zbytku světa zajisté překvapivý, ale náznaky, že části turecké armády i části tureckých obyvatel se politika jejich prezidenta nemile dotýká, se objevují již delší dobu. Turecká armáda byla postižena čistkami a někteří vysocí důstojníci byli postaveni dokonce před soud za jejich minulé, „nedemokratické“, aktivity. V očekávání dalších čistek se proto zřejmě část armády rozhodla předejít těmto krokům vlády a prezidenta a uchopit moc ve státě. Můžeme pouze hádat, zda pučistům šlo opravdu o zachování sekulárního charakteru státu a zabránění rozvratu země jak sami deklarovali, nebo jim šlo pouze o udržení svých postů, ale je faktem, že svým zásahem rozbouřili jak tureckou i mezinárodní politickou scénu. Západ jistě oficiálně vojenský puč proti „téměř“ demokraticky zvolené vládě odsoudí, ale mám podezření, že by ho možná, pokud by byl úspěšný, za jistých podmínek i přivítal. Někomu může dokonce přijít na mysl i konstrukce, že puč byl zorganizován za přispění některých západních států, kterým se již Erdoganova politika začala zajídat.
Vojenské puče byly v minulosti většinou organizovány proti demokratickým vládám, ale kromě těch, které měly výrazně reakční charakter, se výjimečně objevily i takové, které přispěli k pokroku. Vzpomenou lze na Karafiátovou revoluci v Portugalsku, která výrazně přispěla k rozpadu jejího koloniálního panství. Jakým směrem by se události v Turecku vyvíjely, už se nedozvíme, protože pučisté, jak je v poslední době zvykem, postupovali v přípravě puče a jeho realizaci amatérsky a nedůsledně, což se jim vymstilo. Podcenili loajalitu bezpečnostních složek prezidentovi a jeho oblibu u většiny silně nábožensky založených obyvatel.
Pokud ovšem můžeme vycházet z jejich prohlášení tak hypoteticky bychom mohli predikovat, že nová vláda by v zahraniční politice navázala na poslední kroky současné turecké vlády, která se pod tlakem okolností snaží normalizovat vztahy s Ruskem, Izraelem a Sýrií. Nejspíše by se snažila s Asadovým režimem v Sýrii uzavřít dohodu, která by zaručovalo rovnoprávné poválečné soužití alávitů a umírněných sunnitů v této zemi. Dohoda by se obrátila proti Kurdům, se kterými mají obě země problémy. Západ by si pučisté zavázali svým větším zapojením v boji s Islámským státem a potíráním radikálního islámu v Turecku a slibem, že po konsolidaci situace předají moc civilní vládě. Na domácí scéně by nejspíše došlo k omezení demokratických institutů, jako svoboda tisku, shromažďovaní a projevu, ale za cenu represí by se zlepšila bezpečnostní situace a to i v oblastech obývaných Kurdy.
Když se mám pokusit o predikci budoucích kroků současné turecké vlády, tak mám za to, že vláda urychlí čistky v armádě a justici a využije puče k dalším represím proti opozici. Vláda se poveze na vlně nacionalismu a islamismu. Turecký politický systém se změní na čistě prezidentský, se silnými prezidentskými pravomocemi. Budou pokračovat represe proti Kurdům, které v některých oblastech přerostou v občanskou válku. V zahraniční politice bude Erdogan lavírovat mezi prozápadní orientaci a snahou obnovit slávu Osmanské říše. Pro západ by měla být současná politická situace v Turecku varováním a západní státy by měly v přístupu k turecké vládě postupovat velmi opatrně. Mám za to, že uvolnění vízové povinnosti pro občany Turecka a otevíraní dalších přístupových kapitol dnes není na stole.
