Americký prezident Trump, na posledním summitu NATO v Bruselu, opět Evropě ukázal, kde je její místo, tedy že má být nadále podřízena politice Spojených států kdykoli, když si to strýček Sam bude přát.
Konec studené války a pokrok v evropské integraci otevíral Evropě dveře, aby se stala plnohodnotnou velmocí, která má reálný vliv na chod světa. Nyní, třicet let poté, je Evropa v rozkladu, neschopná řešit své vlastní problémy, natož pak významně zasahovat do světové geopolitiky. Migrační krize, ke které významnou měrou přispěla agresivní politika USA, jež destabilizovaly politickou situaci na Blízkém Východě a na severu Afriky, znemožňuje Evropě soustředit se na opravdové problémy, tedy např. vyřešit únik obrovských finančních prostředků do daňových rájů, či vymyslet jak účinně optimalizovat dotační politiku. Spojené státy také vyostřují spory s Ruskem, a spolu s některými evropskými představiteli přispěli k rozpadu Ukrajiny, když akceptovali nelegální převrat v Kyjevě. O tom, že Rusko nebude nečinně přihlížet rozšiřování západního vlivu ke svým hranicím a snahám učinit z ruskojazyčných obyvatel občany druhé kategorie, bylo všem nejspíše jasné, ale za pokus to prostě stálo[1]. Následující kroky Ruska jsou prezentovány jako výraz jeho agresivní politiky, ale o tom, kdo situaci inicioval, se taktně mlčí.
Aby USA mohly ukázat své svaly, přesouvají svá vojska do Pobaltí, Polska a Rumunska a ke stejnému kroku tlačí i své „spojence“ z paktu NATO. I když politici a média tvrdí, že NATO je velmi demokratická instituce tak každý, kdo jen trochu sleduje dění na mezinárodní scéně ví, že NATO je především prodlouženou rukou zahraniční politiky Spojených států, která „spojence“ využívá zejména k prosazování amerických národních zájmů. Tlak na navyšování výdajů na obranu vysává veřejné rozpočty a je v podstatě z pohledu „spojenců“ nesmyslný. Trumpovy řeči, že evropští "spojenci" přispívají málo do aliančního rozpočtu a něco USA dluží jsou jen plané tlachy, jak to v sobotním Právu napsal komentátor Jiří Roškot. Již dnes dosahují vojenské rozpočty evropských členů NATO téměř vojenských rozpočtů Číny a Ruska dohromady a jejich další navyšování slouží jen k plýtvání, k podpoře předražených nákupů vojenského materiálu, či k nákupu materiálu, který je zbytečný, či nekvalitní. Z této politiky tyjí jen zbrojovky, což logicky vysvětluje nynější fantasmagorické požadavky amerického prezidenta na navýšení výdajů na zbrojení na čtyři procenta HDP. Ne nadarmo označovali demonstranti Trumpa v Londýně, kde se přesunul z Bruselu, titulem „american idiot“, což je označení, které si už dříve vysloužil jiný americký prezident od skupiny Green Day. Dalším nedávným americkým podrazem na své evropské „spojence“, bylo rozšíření ekonomických sankcí na firmy, jenž poruší americké embargo na obchod s Iránem, které USA na tento stát uvalily po jednostranném vypovězení tzv. jaderné smlouvy. Pokud mají Spojené státy problém se snahou Iránu pasovat se do role regionální mocnosti je to jejich věc, ale je zavrženíhodné nutit do stejné politiky ostatní státy, které mají poněkud jiný pohled na věc.
Spojeným státům se rozplývá sen o Americe, jako jediné světové supervelmoci. Ekonomika je zadlužená, strmě rostou rozdíly mezi menšinou bohatých a většinou chudých obyvatel USA a zdravotní a sociální systém obecně příliš nefunguje. Zahraniční politika, podpořena vojenskou silou je tedy z jednou mála oblastí, ve které hrají USA světový prim. Je paradoxem, že vysoké výdaje na zbrojení si Spojené státy mohou dovolit jen zásluhou půjček z Číny, která je největším americkým věřitelem, ale současně také největší americkým rivalem. Trump není génius, řídí se jen starým heslem – rozděluj a panuj. Strašení ruskou hrozbou, poškozovaní evropské ekonomiky, snaha poštvat proti sebe evropské státy viz Nord Stream II, destabilizace regionů z niž pak přicházejí uprchlíci, tak má, podle USA, nejspíše vypadat rovnocenné partnerství. Evropští i naši politici se nám pomocí masmédií snaží vsugerovat pocit, že příčiny našich současných problémů leží někde jinde, čímž se snaží zakryt svou slabost a neschopnost postavit se americké politice. Toto vymývání mozků celkem funguje, ale jak říká staré přísloví: lidi můžete oblbovat, ale ne všechny a ne donekonečna.
[1] Na možný rozpad Ukrajiny, pokud tato nezůstane nárazníkovou zemí, upozorňoval již roku 1993 americký vědec Samuel Huntington viz Samuel P. Huntington Střet civilizací str. 193 - 195
