Živě blog z Číny a Japonska – Dalian a Hiroshima.

Jsme na cestě z japonského Tokia do Mnichova, ve výšce 10363 metrů nad mořem a letíme rychlostí 924 km za hodinu na sever, kdesi nad Japonským mořem. Objednal jsem si japonské menu a začínám psát tento, asi poslední, blog z cesty. Až jej budete číst, už budu doma, v Čechách…

Shinkanzen a já...G.G.

Cesta byla opravdu velmi časově náročná a jsme už všichni velmi, velmi unavení. Japonsko nás dorazilo, neboť jsme měli den rozplánovaný na minuty. Přesto – všechno jsme stihli a viděli i něco navíc. A to si budete nyní moct přečíst.

Cesta z čínského Dalianu do Hiroshimy čínskými aerolinkami byla v duchu 3-hodinového zpoždění. Do poslední chvíle nevěděli, kdy a jestli vůbec odletíme. Nakonec se vše povedlo a my přistáli na letišti Hiroshima. Letiště je poměrně daleko od města. Na poslední chvíli jsme změnili destinaci ubytování, abychom nemuseli jezdit velké dálky a stihli ještě jednu služební návštěvu navíc – oproti původní jedné, rozšířené o druhou a posléze se změnou hotelu ještě o třetí. Tím se volný čas smrsknul na jednu a půl hodiny za celou dobu pobytu v Japonsku. I tuhle minipauzu jsme měli na minuty rozplánovanou…

Na letišti nás čekalo taxi a to byl začátek nepřetržitého údivu z Japonska. Řidič mikrobusu v uniformě a placaté čepici, v bílých rukavicích a stále se usmívající se každému z nás poklonil a pak nám naložil zavazadla. Náš průvodce - zástupce firmy, kterou jsme měli navštívit – byl velmi sympatický a velmi příjemný muž. Taxi nás zavezlo na hotel a díky zpoždění byl čas společenské večeře o hodinu posunut. Večeře byla v japonském stylu nejvyšší úrovně.  Popisovat to lze jen velmi těžko. S laskavým dovolením a častým smíchem hostitele jsem si všechno, co na klasickém japonském stole skončilo, fotografovali. Jedno umělecké dílo střídalo další a dívčina, oblečená v japonském oděvu si snad 150xza večer klekla a stoupnula… Když vstupovala s tácem dovnitř japonskou posuvnou stěnou a zase jí za sebou zavírala, když si ke každému zvlášť poklekla, aby provedla výměnu použitého, prázdného nádobí za další chod, když stejným rituálem odcházela do kuchyně… Saké a jídlo bylo vynikající a my byli opravdu vším nadšeni. Po večeři a také během ní jsme se vzájemně dotazovali a informovali o všem možném. Když večeře skončila, společně jsme se vyfotili a rozloučili se. Tím ale pro nás večer nekončil. Ve dvou jsme vyrazili na obhlídku hotelu, jménem New Castle Hotel, v městě Fukuyama…

Naproti hotelu byl historický komplex se zahradami a mezi komplexem a hotelem byla vlaková zastávka, jejíž největší atrakcí pro nás byl Shinkanzen Express. Po vyjednávání s obsluhou turniketů jsme se dozvěděli, že je potřeba si za 260 Jenů koupit lístek na peron rychlovlaku v automatu na jízdenky. Vedoucí vstupních turniketů nám přesně ukázal na obrazovce, které - a v jakém pořadí - tlačítko s rozsypaným čajem mačkat a kam hodit peníze. Jen jsme museli na hotelu vyměnit pár dolarů za Jeny…

V mezičase jsme minuli Chabarovsk a do cíle nám zbývá „pouhých“ 8 km. Při rychlosti  940 km/h jsem poobědval japonské menu Yakibuta  Yzu-an Kake s rýží, přičemž vedle mě sedící, postarší,  japonský manželský pár čekal, jak se toho zhostím s pomocí hůlek. 9 dní tréninku ocenili pokyvováním hlavy.

Ale zpět k Japonsku. Hned ráno jsme se vydali na seznámení s celosvětově obdivovaným japonským rychlovlakem a přesností, s jakou přijíždí, zastavuje a odjíždí. Foceni s velmi často přijíždějícími a zase odjíždějícími spoji nebralo konce. První vrcholem byla troufalost, se kterou jsme do stojícího vagónu vlezli pro osobní zážitek z něj. „Rychle dovnitř, kouknout a rychle ven, než se zavřou dveře a popojedeme nechtěně o pár desítek kilometrů kamsi…“ V jednom okamžiku jsme alůe zažili šok. Filmoval jsem dva rychlovlaky ve stanici, když tu – zemětřesení… Nebylo to skutečné zemětřesení. To jen po  jedné z vnitřní  koleji prosvištěl snad třístovkou „rychlík“. Kamera jistě zaznamenala moje neslušné slovo z nečekaného průjezdu. Když jsme se dostatečně nabažili, opustili jsem peron opět přes dvoje turnikety. Bohužel, lístek jako vzpomínku na tuhle atrakci nám turniket už nevrátil.

Z nádraží jsem se vydali na obhlídku historického komplexu, který oproti informaci o otevírací době od 9-ti hodin byl otevřený již v sedm hodin ráno. Nádherná zahrada a obřími stromy a japonskou architekturou nás uchvátila. Prolezli jsme každičký kout a všechno nafotili a ještě nafilmovali. Tak-tak, že jsme se stihli vrátit na hotel, abychom se vydali za pracovními záležitostmi, které trvaly až do večerních hodin.      

Zkušenosti a poznatky, které jsme získali, jsou opravdu nezapomenutelné. Pár jich tu uvedu. Předně tu zcela vládne zdvořilost a uctivost. Mezi Japonci samotnými a ještě větší k cizincům. Upravenost a čistota ulic, nádraží, hotelu a všeho veřejného Vás bací do očí. Všude květiny (především růže) a (!!!) lesknoucí se listí stromů na ulicích, jako by je právě někdo navoskoval a vyleštil. Oželeli jsme snídani, abychom ušetřili čas na zkoumání okolí. Stačilo nám si na pokoji uvařit kávu, která byla i s čajem a vším potřebným běžnou součástí hotelového pokoje. Údiv z rozbalení sáčku s kávou, že je namletá v podobném sáčku jako čaj, jen s postranními křidélky, aby sáček do hrnečku nezapadl a „držel“ kávu vprostřed výšky se těžko popisuje. Co nás ještě mnohokrát překvapilo, byla sdílnost a přátelskost Japonců. Jistě nemalou měrou se na tom podílel fakt, že náš vlastní průvodce tu je velmi známou osobností, požívající značné úcty. Program (pracovní í nepracovní), který byl s nesmírnou pečlivostí sestaven a každému osobně předán, připravená místa k sezení s našimi  jmenovkami včetně detailu profese a bez jediné chybičky napsanými údaji, česká státní vlajka na stožáru u vchodu do firmy až po šokující loučení se s námi – kdy ve stoje a s velkou úklonou VŠICHNI ve veliké kanceláři, kterou jsme procházeli – nám vzdávali poctu a loučili se s námi… To všechno byly a budou hluboké dojmy z Japonska. Osobní nasazení lidí, pracující v japonských továrnách, které jsme viděli, je také neuvěřitelné. Dost blízké a přesto i neskutečně vzdálené tomu, co známe z domova a z nyní i Číny. Dalo by se to shrnout asi takto: „Každý přesně ví, co má dělat a dělá pouze to, co má dělat a tak, jak to má být děláno“.  Nikdo si nedovolí něco „ošidit“, aby si ulehčil práci nebo ušetřil čas na něco jiného. Japonsko se snaží, aby zaměstnanost byla co největší. To, co lze provést ručně a precizně, dělají lidé. Počet není rozhodující. Rozhoduje POUZE kvalita. I příprava nových zaměstnanců je důkladná. Tréninková centra, kde se začíná seznámením s ergonomií, bezpečností práce a trénováním manuální zručnosti od řezání plechu pilkou na železo, pilováním,… po nácvik skutečných činností, spojených s typem výroby. Všichni mimo kanceláře nosí helmy a ochranné brýle i rukavice. Další šok je pohyb po továrně. Výhradně po čárami vyznačených koridorech. Ani dotekem boty na bílou hraniční čáru. Kde je znamení „zastav se a rozhlédni se – tak učiní. Do toho se stále každý klaní, zdraví, děkuje a usmívá se.

Impozantní večer ve francouzském stylu popisovat nebudu. Čekalo nás pak balení a velmi časné vstávání.  V šest hodin jsme měli odjet na letiště a abychom předešli nedorozumění na recepci při placení účtu za hotel, ještě večer jsme  požádali o připravení účtu. Možná si říkáte proč to. Musíte si uvědomit, že číst a pak ještě psát česká jména a adresy, je pro Japonce stejně náročné, jako pro nás čtení japonských znaků. Tým recepce na to měl celou noc a opravdu se zadařilo. I platba kartou, které se někteří obávali, byla bezproblémová. Pak už nezbývalo než se rozloučit s naším hostitelem a nasednout do taxi, které obíhal a stále se klaněl mladý taxikář. Letiště v Hiroshimě není veliké a protože šlo o vnitrostátní let (do Tokia), nečekali jsme problém. O to víc nás mile překvapilo, že jsme si mohli vyzvednou všechny tři letenky najednou, že naše zavazadla byla poslána rovnou do Prahy a že jsme si mohli vybrat místa v každém z letadel. Let byl až na pár minut trvající turbulence, které mě zastihly s „kalhoty na půl žerdi“ na toaletě, klidný. Usměvavá a velmi hezká letuška malého proudového CRJ 100 se o nás pečlivě starala.

Tokyo Narita Airport nás přivítalo deštěm. Náš let do Mnichova ve 12.40 umožnil 3 hodinovou pauzu, spojenou s nakupováním dárků. Využil jsem ještě jednou toho, že s sebou mám knihu mého přítele Davida Grubera o vztazích mužů a žen (Proč nerozumí ženy mužům) a oslovili jsme – díky skvělé pomoci kolegy  - pracovnici shopu se vším možným, zda by byla ochotna se spolu s knihou a mnou vyfotit. Samozřejmě, že chtěla vědět, o jakou knihu jde a když jsme jí to vysvětlili, chvilku se zdráhala a domlouvala se s dalšími svými kolegy. Nakonec to vzali jako dobrou věc a vyfotili jsme se společně. Jen pro Tebe Davide… ( a pro tisíc čtenářů mého blogu a fotoblogu) takhle daleko Jsi jistě s osvětou nepronikl. Nezbývá, než překlad do japonštiny a čínštiny, kde jsme na letišti v Nanjingu sehráli stejnou scénku.

Nástup do plně obsazeného letadla Airbus A 340-600 ve 12.55 tokijského času zahájil náš transfer do Evropy. Aktuálně jsme nad Platom Pateau (jak píše můj osobní display), což je přibližně někde nad Ulanbatarem. Zbytek cesty snad bude klidný a já už se moc těším domů. Sice jsme přes skype byli v kontaktu, ale doma je doma.

P.S. Přesto doufám, že se do Číny brzy podívám znovu a na delší dobu. No, kdo ví…

P.P.S. A kufr zůstal někde v Mnichově....