Už mnohokrát se psaly články o tom, s čím se budeme s nostalgií loučit. Gramodesky, kazety, videokazety, „cédéčka“, „dévédéčka“, digitální hodinky, … a výsledek?
Když se před 30ti lety začalo psát, jak je pryč doba gramodesek a gramofonů, které nahradily audiokazety, kapesní přehrávače kazet - takzvané Walkmany- a posléze stejný boom plánovali u „cédéček“, byl jsem skeptik. A jak je vidět – oprávněně.
Jediné, co skutečně dnes nekoupíte, jsou kotoučové magnetofony. Ale pro úplnost a objektivnost – na páskách se hudba a ani mluvené slovo neprodávaly.
Zato běžně dnes koupíte audiokazety a přístroje k jejich přehrávání, gramofony se staly kultovní záležitostí a výroba vinylů reinkarnovala. Dodnes mám celou domácí videotéku na VHSkách, pěkně v jedné skříni a vyhodit je rozhodně nehodlám. Stejně tak audiokazety – ať už originální nebo mnou nahrané. S léty jsem totiž zjistil jedno – kvality gramofonu a výhod archivace na magnetickém pásku nic nenahradí. Soubory v hudebních formátech sice tyhle technologie potlačily, ale jen v případě masového užívání nekvalitní reprodukce. Objemy dat je potřeba někde mít a pokud o všechno nechcete ve vteřině přijít, pak potřebujete zálohu.
Mám audiokazetu z roku 1977. Je původem z Polska. Jsou na ní povídky známých českých vypravěčů Ta kazeta je stále funkční a stejně reprodukuje dnes už historické hlasy. Stejně tak jako dalších 200 kazet, které mám v dalším velkém šuplíku. Stále máme doma 3 kazetové přehrávače v různých provedeních a samozřejmě gramofon s velkým množstvím gramodesek.
Pravda – není to tak jednoduché si pustit gramodesku nebo kazetu, jako pustit písničku z telefonu nebo tabletu či už skoro zapomenutého MP3 přehrávače. Ale je na tom krásné právě to, že se k tomu musíte umět chovat. Zbožně vytáhnout gramodesku z obalu, očistit jelenicí a opatrně dát na gramofonovou plotnu, zvednout přenosku a položit na okraj desky při současném zapnutí pohonu – to je rituál a připomíná to třeba to, když při jízdách veteránů usednete do historického vozidla. S léty se na kvalitě nic neztratilo. Bohužel, dnešní média jsou zcela jinde.
Životnost CD nebo DVD je dnes mizivá. Holt doba, kdy se to dělalo kvalitně – jak média tak vypalovačky – jsou dávno pryč. Mé první datové CD z roku 1995 je stále 100% čitelné, ačkoliv už naběhalo opravdu hodně. Stejně tak první datová hudební cédéčka s hudebními archívy. Zato ta CD nebo DVD, která jsem si „upekl“ před pár lety jsou dnes skoro nečitelná.
Když vezmu videokazetu a dám jí do našeho videorekordéru se šesti hlavami – bez problémů jede. Ano, kvalitou na DVD nemá. Ovšem za dalších deset let bude stále funkční, což o DVD říct už dnes nejde.
Lidé velmi snadno podléhají módním vlivům, aby se pak chytali za hlavu a se slzou v oku vzpomínali na staré dobré řešení, co už mělo umřít. Stejně tak ro bude se stolními domácími počítači. Mám doma stroj starý asi 8 let. S oněmi WIN XP. Nemám strach, že – pokud neodejde hardware, bude PC nepoužitelné. Že mi výrobce operačního systému nebude dodávat záplaty? No a? Když se podívám na to, jak se software vyvíjí a podívám se na svoje potřeby, může Microsoft klidně vyhynout a ani si toho nevšimnu. Možná za deset let zjistím, že potřebuji něco nového. Něco, co se pořád nemusí záplatovat a běží spolehlivě. Klidně na Androidu nebo něčem podobném. Po „woknech“ a jejich Office neštěkne ani pes. Zato mé PC bude – s trochou štěstí - žít s oněmi spolehlivými XP ještě hodně dlouho a bude nabízet přesně to, co potřebuji. Možná, že ho pak budu moct prodat v nějaké aukci za skoro stejné peníze, za jaké jsem ho koupil. Protože se k téhle technice lidé budou z kultovních důvodů zase za pár let vracet. Tak, jako se dnes vrací ke gramodeskám a retro designu ve všech podobách. Oblečení, sportovní tašky, obuv, … Před pár lety měly umřít mobilní telefony s klasickou klávesnicí a budoucnost byla v plasmových televizích. Jak to dnes vypadá – nějak se to nezdařilo. Také…
Hromada těch, co opovrhují starým a fandí jen moderním věcem, se klidně může dál podílet na „nutném vymírání a nahrazování starého a dobrého novým a ničemným“.
Letos jsem si k narozeninám přál digitálky. Takové, jaké jsem měl v roce 1983. S podsvícením, stopkami a budíkem. Takové, jaké mám v šuplíku jako vzpomínku na tuhle dobu. A věřte nebo ne – dostal jsem zcela nové, identicky funkční a vizuálně stejné. Jsou opět mé NEJoblíbenější. A žádné „iDig“ nebo „iTime“ s internetem a wi-fi připojením k tabletu je nepředčí.
P.S. a víte co je na tom nejúsměvnější? Ty pohledy majitelů všech těch moderních hračiček, co mají ukazovat čas vlastně jen okrajově.
