Pomáhat se má tomu, kdo o to stojí a váží si toho, pane Fendrychu.

Všichni víme, že jsou mezi námi lidé, kteří potřebují pomoc. Od státu i od obyčejných lidí. Když si ale pomoci neváží a nesnaží se, pak je to jen mrhání časem, penězi a dobrou vůlí. A to se netýká jen některých skupin obyvatelstva.

Po přečtení blogu pana Fendrycha o tom, že „Romové jen živoří a stát jim pomáhá nedostatečně“, bych rád jeho informace doplnil, jak je s pomocí a podporou nakládáno nejen Romy ale i další specifickou skupinou našich spoluobčanů. Dost dobře to popsal kolega Větvička ve svém příspěvku o tom, jak „Stát zavrhnul manželství a podporuje slepice“. 

Pomáhat někomu, kdo pomoc potřebuje, protože není schopen bez pomoci ve společnosti důstojně žít je skvělá myšlenka. Pokud ten, komu se pomáhá, pomoc využívá k tomu, aby se jeho život zlepšil a sám na tom aktivně pracuje.

Klasickým příkladem jsou i tělesně postižení. Když se člověk vlivem úrazu stane částečně postiženým nebo odkázaným na permanentní pomoc, snaží se jej všichni motivovat k aktivitě – pokud je jí schopen. Ať už aktivitě duševní nebo fyzické. Pokud to myslí vážně, výsledky se zcela jistě dostaví a to je to, co má být podporováno i státem. Postižení hledají nějakou práci, vzdělávají se, snaží se být nějak užiteční a prospěšní. To je zase obor, kde má pomáhat i stát. Nejen finančně ale i pracovními možnostmi. Logicky pak klesají náklady státu, které má vynakládat na pomoc.

Když pominu těch pár jedinců, co se nemohou nijak za vynaloženou pomoc revanšovat, protože jejich nemoci a postižení jim to neumožní, pak je tu velká skupina těch, co jejich postižení je ve srovnání s jinými částečné a s malou pomocí jim umožňuje téměř plnohodnotný život i uplatnění ve společnosti. A největší skupina těch, co vyžadují pomoc, je z řad obyvatel, kteří jen zneužívají sociální systém, protože je to pro ně pohodlné. Ti si pomoci nejen neváží ale rovnou jí záměrně zneužívají.

Když jejich stupeň společenského znevýhodnění v uplatnění ve společnosti umožňuje všechno, co lze a ještě dostávají od státu finanční podporu a spoluobčanů nezištnou pomoc a obojího v podstatě zneužívají jen proto, že pokud by ukázali, že jejich hendikep sice existuje a nějak jim život omezuje, ale ne zásadně, pak by mohli o pomoc od státu přijít. A to samozřejmě nechtějí. Když si zvyknete na pravidelnou finanční pomoc a pomoc od „zdravých lidí“ kteří se jako dobrovolníci vás starají, nebudete to chtít měnit ani přesto, že je to ve vašich silách.

Když taková osoba, která vyžaduje pomoc a podporu bezostyšně zneužívá svého postavení a v podstatě společnost vydírá a parazituje na ní – co se s tím dá dělat? Divili byste se, jak stát pomáhá těm, co tolik ani pomoci nepotřebují a divíme se denně, jak stát nepomáhá těm, co skutečně bez pomoci být nemohou. Nejrůznější charity a sbírky na věci, které mají pro stát být samozřejmostí, že je poskytne, jsou tu dnes a denně. Na druhé straně stát vyhazuje peníze a dobrovolníci marní čas s někým, kdo si jen užívá a směje se do očí těch, co pomáhají a vlastně i do očí těch, co jim stát nepomáhá.

Když si takový „potřebný“ dokáže udělat řidičský průkaz, koupit auto, na které dostane příspěvek stejně jako na pořízení vybavení bytu nebo i byt samotný a NIC za to společnosti neodvede, je to smutné. Mezi námi je mnoho těch, co by za takovou podporu byli schopni udělat cokoliv, co zvládnou. Jenže je to spíš tak, že když už můžu mít výhody, chci všechny a všechno a pořád a když to nedostanu, budu zlobit. Pojišťovna operaci člověku, co jí potřebuje k tomu, aby se do života zase mohl začlenit, nezaplatí. Stát ale vyplatí na sociálních podporách a programech těm co je vlastně nepotřebují tolik, že by za to nákladných operací, co skutečně pomohou, mohl dělat desítky do roka.   

Skutečnému invalidovi jsou naši zákonodárci schopni sebrat veškerou podporu jen proto, že může myslet. Na druhé straně těm, co myslí a invalidní nejsou, stát sype a stará se.

Stát nepomáhá těm, co pomoc potřebují a umí jí využít a třeba i někdy pomoc vrátit. Stát převážně pomáhá těm, co jsou jen vyčůraní a vědí jak stát pumpnout a nic za to nenabídnout.

A pak s divte, že ti, co nic nepotřebují, mají všechno a ještě se na ně kouká jako na zanedbávané a málo se jim pomáhá a ti co potřebují hodně, nemají nakonec nic.

Nazvete někoho „společensky znevýhodněným a potřebným s nutnou pomocí od státu“, kdo jezdí vlastním autem, na které si udělal řidičský průkaz, má mobilní telefon, počítač, tablet, surfuje na internetu, cestuje, hlady netrpí, nosí značkové oblečení a není odkázán na invalidní vozík? To není rasisticky motivovaná otázka. Jen se rozhlédněte a budete se divit, kolik takových, co nejsou příslušníky onoho - v úvahu připadajícího - etnika, kolem sebe najdete. Jsou to lidé, co vědí, jak na to a nechtějí se nechat připravit o možnost takového pohodlného života, na který si zvykli.

P.S.: A takovým lidem bychom měli pomáhat???