Můžeme já nebo Vy být nepřítel státu a kdoví, koho ještě?

Umřít zdravý v pětašedesáti? Pro stát prý ideální. Chcete se dožít ve zdraví vysokého věku? Jaké pro to máte dobré důvody? Všichni nakonec od Vás budou chtít opak…  

Otázka dlouhověkosti může být i velmi tristní. Celý život žít střídmě, zdravě, udržovat se v dobré kondici na stáří – to je krásná myšlenka. Jenže – co Vás čeká? 

Každý by se chtěl dožít „požehnaného“ věku. Někdo kvůli svým dětem nebo vnoučatům, jiný proto, aby mohl cestovat a užívat si volnosti poté, co opustí pracovní proces a další třeba jen pro to, aby se mohl věnovat někomu či něčemu, na koho nebo co mu při práci nezbýval čas.

Jenže stát to vidí jinak a zastánci zdravé výživy a životního stylu jsou pro něj svými idejemi spíše něco jako potížisti. Protože o důchodce se musí nějak finančně postarat, musí mu poskytovat zdravotní péči, leckde i levnější cestování, vstupné a další výhody. A to je rok od roku nákladnější. Co teprve, když se přihlásí nějaké nemoci stáří a je zapotřebí drahých léků, operací, péče…

Může se stát, že dojde k situaci, kdy – ač budete zdraví  - budete chtít umřít, abyste nebyli na obtíž? V Japonsku to dotáhli zatím nejdál s otázkou dlouhověkosti. Jen jim „maličko“ přes hlavu přerostl počet dlouhověkých. Lidé se dožívají takového věku, že stejně dlouho jako pracovali, jsou i na zaslouženém odpočinku. Tedy v neproduktivním období.  

Na jedné straně třeba nekouřili, nepili, pracovali a žili skromně, zdravě a na druhé straně teď jsou státu na obtíž. Čeká to i nás? Že už se v té situaci také postupně nacházíme, tedy že se věk prodlužuje a náklady státu stoupají, všichni víme. Prodloužíme tedy odchod do důchodu na 70 nebo ještě více let. Co to vyřeší? Od šedesáti nebo + pár let později bude takový člověk obtížně zaměstnatelný. I mnoho nemocí, zákon-nezákon, se dostaví a bude je třeba léčit. Jen ta doba, od které se bude doživší se člověk nacházet v důchodovém stavu, se muže zkrátit.

Budete tedy žít jako Japonci, zdravě a skromně, kteří pak budou státu na obtíž? Nebo si budete užívat života, dokud Vám to půjde a pak přivítáte, že konec přijde rychle?

A v tom je to dilema. Dožít se dlouhého věku, abych posledních 30 let života byl chudý a přehlížený, nepotřebný a překážející?

Stát bude netrpělivě čekat, až mi mým úmrtím bude moci přestat vyplácet rentu a hradit náklady na léky, léčbu … A možná děti konečně dostanou dědictví po mě (pokud nějaké bude). To jsou ty lákavé vyhlídky? Je nějaká zlatá střední cesta?  

P.S. Neděsí mě představa, že jednou umřu. Děsí mě představa, za jaké situace to bude. Tahle je ze všech nejděsivější.