Jste závislí na nošení hodinek?

Jak nosíte hodinky? Na ruce, v kapse u kalhot, v tašce na krku? Co nějaké netradiční místo? Co třeba pod spodním prádlem? Chráníte je jako oko v hlavě?

MS

Jsem závislý na vynálezu jménem hodinky. Potřebuji je mít stále poblíž, pokud je nemám na ruce. Je to možná zlozvyk, ale nerad chodím pozdě a to ani o nějakou vteřinu. Raději jsem na místě vždy o pár minut dřív. Na rozdíl od brýlí nebo dokladů NIKDY nehledám hodinky. Ne, nespím s nimi na rukou, ale hodiny máme všude po bytě a i takové, co jsou viditelné ve tmě. Hodinky mám voděodolné a tak se v nich klidně i koupám v moři. Jsou bytelné, takže nehrozí, že by se jen tak poškodily. Ale to není téma tohoto článku. Tím je příhoda s hodinkami, kterou jsem zažil.

Můj kamarád je také závislákem na hodinovém strojku. A to do té míry, že hodinky svého času odkládal jen kvůli vodě. Kdysi, jako kluci, jsme spolu byli v zahraničí. Autobusem v tehdejším NDR. Hodinky dostal – jako asi každý kluk před rokem 1989 od rodičů a byl to VELKÝ a drahý dárek. Měly správný počet kamenů, který zaručoval přesnost a byly světoznámé české značky. Nerad je sundával z ruku a když, tak aby byly na dohled. To se mu jednou stalo osudným…

Po jedné bouřlivé společenské akci se ráno vydal do sprch. Když jsme se po snídani sešli v autobuse, který vezl celou naši výpravu, s obrovským úlekem zjistil, že svůj poklad nemá na ruce. Odjezd byl pozdržen o hezkých pár minut, ale hodinky nikde. Jeho smutek byl o to větší, že to byl dárek od rodičů. Celé dopoledne, kdy jsme se procházeli po německém městě, byl jako duše bez těla. Na společný  oběd jsme byli ve velké restauraci, kde stoly byly v dlouhých řadách. Kamarád nebyl ani ve stavu hladu, kterým obvykle trpěl a sotva jsme dosedli, zašeptal mi do ucha, ať mu objednám „téé“ a odchvátal na WC. Za chvilku nám donesli polévku a místnost ztichla. Každý se soustředil na svůj talíř, když se rozletěly obrovské „lítačky“ a v nich stál jako slunce zářící ten můj kamarád a vítězoslavně mával ve vzduchu rukou s hodinkami. Na celou restauraci (kde naštěstí česky rozuměli pouze členové naší výpravy) křičel svůj příběh. „ Normálně stáhnu kalhoty a dosedám na místo, když tu něco cinklo do porcelánu. Nadzvednu se a koukám – moje hodinky. Chyběl jen takovýhle kousek a musel bych rukou zajet do ohybu mísy…“ V euforii dosedl a pustil se do polévky, od které se většina po té jeho story odvrátila. Ano, on celý půlden chodil s hodinkami za gumou slipů, aniž by je vnímal.

Jediné štěstí bylo, že v NDR nemají turecký záchod. To by jeho snažení bylo marné a musel by hodinky oželet. Jak by to přežil, to opravdu nevím. Od těch dob uplynulo už čtvrt století. Přesto tyhle hodinky má dál. Sice už jen doma v šuplíku, ale ty druhé, co si po nich koupil, nosí ještě ostražitěji. Víc, než jako oko v hlavě.

P.S. Mnohokrát mě napadlo, kam by hodinky tenkrát dal, kdyby šel do sprchy jen v ručníku…