Fichtlmánie. Kdo nepoznal, nepochopí…

Mít „fichtla“ to nebyla jen otázka vlastnictví, ale především zárodku tuningového šílenství. Kdo neví, co je „fichtl“, jako by nebyl… Je to prostě kultovní věc.

JAWA 21

Mít „fichtla“ je dnes opravdu kultovní záležitostí. V době, kdy si můžete koupit libovolnou malou motorku se skvělou vizáží je „fichtl“ prostě jako veterán. Veterán, na kterého nejeden z dnes už starších „kluků“ s láskou vzpomíná.

Dnes skoro lituji, že jsem celou svou malou sbírku fichtlů nakonec rozprodal. Samozřejmostí bylo umět ho nejen rozebrat a sehnat ty nejžádanější díly, ale ho také složit, vylepšit, zkrášlit. No a co, že měl 3 rychlosti a maximálku na pětašedesáti. O zub více na řetězovém kolečku, pouze dva pístní kroužky a rychlost se mohla ideálně vyškrábat (doslova) na sedmdesátku! Od teorie, jak ho po výbrusu („nutnost“ co dva roky) co nejlépe zajet, čím ho živit, jak upravit zvuk výfuku a jeho polohu (směrem nahoru, ne rovně, jak ho dával výrobce), přes řidítka s hrazdičkou, rychlopal(ný plyn), dvě zpětná zrcátka, obšité sedlo po omotávky z bývalého NDR - kolem všech bowdenů…

Najezdit na takové „nádheře“ 5.000 km už vyžadovalo nějaký ten rok vlastnictví. Mladí muži s movitějšími rodiči už měli Jawa Mustang, ti ještě lépe finančně obdaření jezdili později na prvních Simsonech z NDR. Ovšem na takových strojích už nějaké tunění s ladění bylo problém. Stejně jako bezproblémově stroj rozebrat a zase složit. Po vsích byly celé party, jezdící jen tak pro krásu na svých superstrojích, produkujících rámus a oblaka dýmu.

Jenže mělo to něco, co dnes už skoro neexistuje. Každý, kdo takovou motorku měl, ji uměl opravit, seřídit a udržovat. Nutností bylo ovládat všechny práce od výměny píchlé duše po generálku motoru. Dnešní technická vzdělanost i díky stupni „elektrifikace“ soudobých „fichtlů“ takovému konání už nepřeje. I jednoduchá výměna píchlé duše u jízdního kola je pro dnešní „mládež“ záležitostí buď jejich otců, nebo rovnou servisu.

Prostě kdysi fichtl byl něčím, co dělalo mladého muže nejen atraktivním ale nutilo ho se manuálně i vědomostně zdokonalovat ve strojařině, motorech a funkcích takového „zázraku“ . Dnes jsou to věci, které se kupují podle movitosti rodičů a nepředpokládá se, že se na tom někdo naučí víc, než jen řídit a nalít do nádrže palivo.

Když dnes svým dětem vyprávím, co jsem se svými „prskolety“ zažil a co jsem s nimi dělal, koukají na mě, jako bych spadl z marsu a chtějí, abych zase nějakou takovou „nádheru“ koupil. A věřte, že o tom často uvažuju. Klidně jen „jednosikového pařeza“. Jen mám jiný problém – kam ho dnes dát?

P.S. Ale jak říkám, kdo neměl fichtla, jako by nebyl.