Českému školství 2 měsíce prázdnin škodí!

Dva měsíce „leháro“ za plný plat jen proto, že jsem učitel? A co nějaké vzdělávání se v rámci dvouměsíčního volna, abych se svými znalostmi a dovednostmi posunul dál a tak systému mohl lépe pomoci? Že to nééé?

Bez osobního rozvoje se nemůže žádný pracující obejít. Pokud se průběžně nezdokonaluje, tak pouze nestagnuje, ale jde „dolů“. Doba totiž na rozdíl od něj nespí.

Osobně mám každoroční plán svého rozvoje aktualizovaný. Jinak bych firmě nebyl příliš prospěšný. Firma se chce vyvíjet a BÝT NA ŠPICI A BEZ VZDĚLÁVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ - TO PROSTĚ NEJDE. To jenom ve školství nějak zatím příliš nefunguje. Dva placené měsíce prázdnin by měl každý nejméně z poloviny využít na osobní rozvoj a získávání nových znalostí a dovedností, které při práci v novém školním roce může předat svým žákům.

Praxe je ale u nás hlavně taková, že prázdniny jsou na to, aby si kantor odpočinul od psychické zátěže z práce s dětmi a studenty. Znám mnoho pedagogů, co jsou v květnu už na „zhroucení a potřebují prázdniny“, a prvního srpna začínají mít deprese, že „za měsíc to zase začne“. Pak první školní den jsou totálně vyčerpaní a chtěli by další dva měsíce prázdnin.

Milí potrefení. Naprostá většina pracujících v zemi má POUZE 4 týdny dovolené. V lepších případech 5 týdnů. Vy máte téměř 60 dní dovolené (minus 1 přípravný týden) a výsledek je ten, že 20. srpna začínáte mít hluboké deprese z návratu do práce. O osobním vzdělávání se téměř absolutní většině pedagogů ani nezdá v nejdivočejších snech. Vždyť na to je čas v průběhu školního roku (je na to dáno celých 11 dní)!    

A tak prostě v září vytáhnete své padesát let staré přípravy, vyfasujete krabičku kříd a hurá vzdělávat. Naprostá většina pedagogů v zemi vystačí celou svou karieru s tím samým. Nač zápasit s technikou? Stačí křída a dát za domácí úkol nastudovat potřebné odkudkoliv. To platí takřka bez výjimky na základních, středních a bohužel i mnoha vysokých školách. Děti a studenti jsou často daleko před samotnými pedagogy v užívání techniky a dovednostech získání informací. Že co by se v matice, fyzice, češtině, chemii, přírodopise dělo tak nového, aby se to kantor musel také naučit? No děje se, děje! Jen chtít to vědět a předat to dál. A dokonce jsou to velmi snadno dostupné informace. Jenže – prázdniny jsou od slova „prázdný“. Tak proč čas vyplňovat nějakou formou sebevzdělávání?

Co třeba proto, aby se „ti parchanti“ dozvěděli, co je nového v tom či onom? Co třeba kdyby je to zaujalo víc, než sto let staré přípravy a informace? Že je to proto, že vzdělávací pracovník ve školství je velmi náročná profese? A která profese není? Řidič autobusu „ty parchanty“ vozí do školy a ze školy. Vozí i „dospělé parchanty“, co kdysi byli dětmi. Co takový hasič, lékař, zdravotní sestra? Co ti, co řídí kolektivy bývalých „parchantů“ ve firmách? Myslíte si, že parchanti po dostudování přestanou být parchanty? Omyl! Všichni naši politici a poslanci byli dětmi. Mnozí byli těmi nejhoršími parchanty. A vy jste je také vzdělávali a přispívali k jejich výchově. Že si na vás kdekterý „exparchant“ dovoluje a vyskakuje? Že se tak choval i když byl školou povinný? Tak to asi chyběla ona slavná výchovná metoda Igora Hnízda z Obecné školy. Když kantor svou osobností, znalostmi, dovednostmi a výkladem látky žáky nezaujme, nemá šanci. Možná, že pak platí: „jaký kantor, takový žák“. Nebo spíš: „jaký kantor, takový systém školství“?

P.S. Ostatně vždyť ti, co stát řídí, byli kdysi účastníky systému vzdělávání u nás. Tak čemu se pak divíme…