Česká republika – má vlast? Není to silné slovo?

Jsem občanstvím Čech. Nejsem na to hrdý. Stydím se. A když se mě někdo zeptá proč – co odpovím?  

Jak to tedy je? Co pro mě Česko znamená?
Kdysi to byla moje vlast. Československo. Rodná hrouda, kde jsem se narodil a vyrůstal. Ať byl režim, jaký byl - byla to moje rodná vlast, něco, k čemu jsem měl kladný vztah.  Ta země mi dala možnost vyrůst, vystudovat a dospět. Dala mi i práci. Nedávala toho moc, ale ve srovnání s okolními zeměmi stejného politického zřízení toho bylo celkem dost. Můj vztah sice formovali komunisté a učili mě milovat svou vlast, vědět o ní historické události, učili mě o našem průmyslu, vědě, technice… To všechno dohromady mě nutilo být slušným občanem, který měl všeobecný rozhled a měl nějaké sociální cítění. Podpora státu, prostřednictvím jediné politické strany měla své mouchy a měla své skandály a prominenty. Ale nějak se s tím popasovala. Sice mi neumožnila studovat to, co jsem chtěl, protože jsem měl jednoho z rodičů rebela, ale nechala mě vystudovat jinde a dnes to vidím jako výhru. Ať byla moje rodná vlast jakákoliv, byla ke mně celkem přívětivá a i krátce po obratu režimu jsem mohl ještě chvíli těžit ze socialistických výhod. Sice už tu byla ona oslavovaná demokracie, kterou dnes nahradila zcela jiná forma zřízení a hlavně řízení, ALE stále to v prvních „svobodných letech“ byla MOJE VLAST a já byl na ní stále hrdý.

Jenže jak šla doba a všechno správné a slušné bylo přebíjeno přesným opakem za podpory politické moci a ukradených peněz, jak se po Havlovi, ať byl - jaký byl, chopil kapitalistického kormidla jeho následovník, který rozdal všechno pár jedincům, jen aby vytvořil kapitalistické prostředí, přestával jsem být hrdým rodilým občanem. Dalo by se to seřadit asi takto:

Éra před revolucí:         Jsem hrdý, na to že jsem Čechoslovák ze země omezených možností
Éra těsně po revoluci:   Jsem hrdý na to, že jsem Čechoslovák  ze země již neomezených možností
Éra po první dekádě:     Jsem Čech a stále se cítím divně, že už nejsem Čechoslovák, ale to prý přejde
Éra po druhé dekádě:    Jsem České národnosti, raději o tom nehovořím, protože není čím se chlubit
Éra ve třetí dekádě:       Narodil jsem se v bývalém Českolovensku, které znal celý svět díky jeho                                              šikovným lidem, co mnohé dokázali, ačkoliv to neměli jednoduché. Stydím se
                                   za ty, kteří reprezentují mou zemi. Stydím se za oba poslední prezidenty, za zloděje, a darebáky, co  vládnou přes politiku a nakradené peníze. Stydím se za to, že jsem slušný člověk, kterého hajzlové, za socialismu poschovávaní a za Klauze zbohatlí můžou kdykoliv odepsat, zničit… a to jen pro vlastní zábavu a potřebu. Bez ohledu na politiku, která kdysi jediná dávala tu správnou orientaci.

Je mi hanba za to, jak se o naší zemi mluví a co se v ní děje. Už to není moje rodná vlast. Ta umřela. Jsem sirotek, ale nevzdávám to. Už tu nemám ony kořeny, co mě držely k rodné hroudě a dávaly mi tu potřebu jí vrátit jí za to pozitivní, co mi dala, nějakou hodnotu.

Už dlouho mi není ctí pracovat pro společnost. Nemyslím tím společnost, která mě zaměstnává.  Myslím tu společnost, která se ohání tím, že je současnou společností téhle země.  Už neříkám „mé“ nebo „naší země“. Zatím musím dle zákonů tomuto státu něco odvádět – protože zůstávám tím „poslušným“, ale už mu nejsem za nic vděčný. Stát na mě kašle. Za to ho mám opěvovat a mít ho na nějakém piedestalu? Tu zoufalou bandu zlodějů, vykuků, vyčůránků, zmetků, vrahů, tunelářů… počínaje prezidentem a nastupující generací dětí bohatých a mocných rodičů?

Ne. Už tu není žádná citová vazba mě na to, co tu zbylo z dávného Československa. Komunisté byli špatní, ale tohle je stokrát horší a tím se chlubit nikdo nebude chtít.

Jestli moje děti budou chtít z téhle země odejít, podpořím je. Nic je tu nedrží mimo jejich rodinu a rodina může žít i jinde.  Někde, kde sice tako není všechno růžové, ale kde úcta k občanovi alespoň hraná a občasné „hození poloohlodané kosti od bohatého stolu“  ještě funguje. Kde ještě je možné se setkat s tím, že slušnost se cení a že se cení i dodržování zákonů.  

A bude mi jedno, jestli tam vládne levice nebo pravice. Nebude to moje rodná hrouda, nebude to ani rodná vlast mých dětí. Ale ty jí takovou stejně nepoznaly. Podstatné bude jen to, že si nebudeme připadat divně, když budeme slušní, pracovití a budeme respektovat zákony a zvyky země, kde budeme žít.

P.S. A až Česká republika zanikne – protože nic než zánik ji nečeká, neuroním ani slzu. Nebude totiž žádný důvod.