Odpověď je poměrně jednoduchá. Proto to chci já a chce to i moje žena. Jestli to je in nebo i cool nás ani jednoho nezajímá. Je to jen naše soukromé rozhodnutí.
Přítomnost otce u porodu prošla - stejně jako cokoliv jiného – svým vývojem. Z ojedinělého případu se stala módní záležitost a z té se nakonec vykrystalizuje stav, že po opadnutí vlny módnosti se z toho stane běžná věc, kterou každý řeší podle vlastní situace. Nci neobvyklého, když otec u porodu je a nic neobvyklého, když u porodu není.
Moje účast u prvního porodu v roce 1993 byla cosi neobvyklého. V té době se ještě běžně bralo za jedinou účast pochlastávání v očekávání zprávy z porodnice, že „už“. Zážitek to byl pro všechny včetně personálu. Ten nebyl zatím zvyklý, že se v místech, kde jediným mužem býval maximálně lékař, objevuje ještě cosi v zeleném hábitu s čepicí na hlavě a může překážet v běhu věcí. Přesto se nám dostávalo jakýchsi privilégií. Prvním a nezanedbatelným byla naprostá změna v chování nemocničního personálu. Chápu, že několik porodů denně, řvoucí mimina, hekající a nadávající, ječící a klející rodičky, nervózní lékař z mnoha rozeběhlých porodů najednou a tak podobně se při zjištění, že „bude u porodu otec“ změnily ve snesitelnější a mnohokrát milejší, adrenalin klidnící situaci. I sestra, která hrubě okřikla „rozrozenou“ ječící a dost drsně nadávající matku se zjištěním mé přítomnosti zklidnila a ztišila. Nakonec všechno proběhlo hladce, až na pana doktora, který situaci trochu podcenil. Respektive vycházel z nějaké zkušenosti, že do porodu nám chybí ještě pár hodin a odešel si ještě na pár hodin lehnout. Nakonec přiběhl polooblečený a už jen kontroloval, jestli sestřička na něco nezapomněla. V té době, o které píši, nebyly mobilní telefony a ani digitální fotoaparáty, takže fotka našeho prvního syna byla až z druhého dne jeho života. A protože svou účast u porodu jsem měl za sebou, mohl jsem odejít v klidu domů se vyspat. Ale zkuste po takovém prvním zážitku usnout…
Druhý porod – to byla „jiná káva“. V roce 2002 už bylo běžné, že otec se účastnil porodu a také používání digitální fotoaparátů a mobilních telefonů začínalo být běžné. 1.květen začal ráno tak, že mi moje žena sdělila, ať se důkladně najím, že nás čeká dlouhý a náročný den. Měla pravdu. Přesto už si člověk nepřipadal jako vržený do neznáma. Žádné zmatkování. Prvního syna jsme nechali u rodičů s tím, že chtěl u dědečka a babičky zase jednou nocovat. Když jsme dojeli navečer domů, byli jsme připraveni. V osm jsme již byli v porodnici. Poslali mě domů, že dají vědět, až to začne. To nebyl problém, protože máme porodnici pár kroků od domu. Přesto – sotva jsem dal klíče do zámku u dveří, zazvonil telefon s tím, že „už“. A tentokrát ani na hraní karet nedošlo, jak proběhlo vše rychle. A když jsem za vydatné organizovanosti mé maličkosti porodní sestrou (doktor měl na starosti problematičtější rodičku) jsme mohli hned po narození dalšího syna udělat i první fotku a poslat smskou informaci rodičům a přátelům.
Ani v jednom případě bych ale nechtěl „vybočit ze stáda“, tedy ze standartního postupu. I když nikdy nebyly komplikace, nikdo nezaručí, že to jindy a jinde bude stejné. Rodit v porodnici je pro mě naprosto správné. Pokud nepřijde nenadálý porod doma nebo na cestě do porodnice, o ničem jiném než je porodnice, bych neuvažoval. Řeči o přirozeném porodu doma v klidu a pohodlí jsou jen řeči. Když se situace pak zkomplikuje, což se může stát kdykoliv a komukoliv, v nemocnici je doktor a není tam sám. Je jedno, jestli je to první, druhé, třetí nebo desáté dítě. Odborná práce se má nechat odborníkům. Porod není výměna žárovky, dotankování auta nebo nákup v obchoďáku. A najdou se i tací, co ani výše uvedené bez asistence nezvládnou. Nejde o nějaké dosažené osobní vzdělání nebo znalosti. To samo o sobě při porodu nikomu nepomůže. Když jsou tu zastánci porodu doma, protože přirozené domácí prostředí má pozitivní vliv na průběh, proč tito nepreferují operace v domácím prostředí? Vždyť slepé střevo, žlučník, i hemeroidy jsou taky jen lehké výkony. Natož zákrok u zubaře. Nebo si zvete domů nějakého odborníka, že vrtání zubu nebo jeho vrtání je pro vás přirozeněji lépe zvládnutelné, když to bude u vás doma? Vždyť si většinu věcí v životě uděláte sami… v nejhorším případě za použití nějaké příručky či návodu od známého.
Ale co je pro mě důležité – být u porodu, když si to přejeme oba. Matka mého dítěte i já. Nenutí nás k tomu nic a nikdo. Je to svobodné rozhodnutí. Jestli je to pro někoho „módní záležitost“ a pro jiného tabu, je mi lhostejné. Co mi ale není lhostejné je to, jak bude v nemocnici všechno probíhat a vědomí, že moje přítomnost je pro mojí ženu podporou a snad to bude mít i dobrý vliv na chování celého okolí, které se bude kolem porodu točit. A o tom jsem se již dvakrát přesvědčil. Je to i dobrý základ vztahu mezi otcem a jeho dětmi když jste s ním od jeho první vteřiny na světě. A je jen na každém jednotlivci, jestli bude pak mít se svými dětmi vztah skvělý, dobrý nebo na nic. Stačí na to selský rozum a přirozené instinkty. S těmi pak skutečně máte šanci vystačit celý život. A taková rozhodnutí, jako účast při porodu mezi ně patří.
P.S. Nechat dětem plnou svobodu v tom, co budou nebo nebudou chtít dělat či sdílet se společností, je stejně kvalitní cesta, jako je vychovávat podle principů a přesvědčení například Josefa Fritzla z Rakouska. Oboje postrádá vůni člověčiny a základních lidských vztahů, které pak budou dětem cizí. Jak do lesa zavoláš, tak…
