Taky mám za sebou dva porody. Manželka si to přála a máme spolu velmi blízký vztah, tak to bylo prakticky samozřejmé. (Nefotil jsem nikdy, nepřišlo mi to vhodné, asi jako fotit v kostele, nebo možná z pověrčivosti). Oba porody byly trochu těžší, krev byla všude a ruku jsem měl od manželky rozmačkanou, ale ten pocit, když jsem dostal malého v uzlíčku na hlídání po dobu šití, ten nezapomenu nikdy.

Dobře jste to napsal :-). Opravdu to musí být tak, jak to "ti dva" cítí a chtěji.

Mám kamarádku, která manžela u porodu chtěla, ale pak ji tam štval. Poslala ho domů a "tatínka" jsem nakonec dělala já. Bylo to moc fajn.

Musel to být úžasný zážitek. Byla jsem u porodu své kamarádky, a přišlo mi to jako zázrak. Prostě najednou je tu dítě, celé, hotové, křičící, nehtíky má akorát dlouhé,... Před chvílí to bylo jen velké břicho. A když to byly ještě Vaše děti, to muselo být... Mně se tehdy klepala kolena a celá jsem se klepala a měla slzy v očích, nedivím se, že jste nemohl spát!