Zdání klame

Když ještě chodila Jana do základní školy, měla ve třídě dvě velké kamarádky. Vendy – tedy Vendulu a Sašu – tedy Alexandru. Všechny bydlely v panelácích a blízko sebe. Vendy navíc měla krásného psa, bylo to velký čuvač a jmenoval se César. César bydlel na panelákovém balkoně, a když šly holky ven, braly ho s sebou. Bylo tak často možné potkat tři holky a ta prostřední byla vždy tažena velkým psem.             

Každá z holek byla jiná, ale kamarádky to byly nevídané. To, co mezi sebou probíraly, se nikdo jiný nedozvěděl a vždy se snažily o vzájemnou výpomoc. Zažily spolu plno krásných i smutných chvil. Nejvíce si však všechny tři  užily legrace a příhod v posledních dvou letech základní školy. Tehdy to byly již takové „skoro slečny“, ale na různých výletech a výpravách se to zatím neprojevovalo.

Co se však začalo projevovat, to byla právě povaha Vendy a Saši. Co se s nimi najedno dělo, na to nestačil Janě rozum.

Tak například Saša.

To, že doma odmalička píchá injekce medvědům a panenkám a chce být doktorkou, to obě kamarádky věděly. Že však po večerech leží v lékařských knihách, to jim již neříkala. Chtěla se dostat na gymnázium a pak na lékařskou fakultu do Prahy. To byl jediný cíl v jejím životě. Jediný a vysněný. Cíl, kterému podřídí vše.

Dočetla se toho hodně, v těch lékařských knihách, časopisech a v různých brožurách. Byly to věci tak zajímavé, že se o ně musela podělit s kamarádkami. Byla však překvapená, že se nesetkala s odezvou, jakou od nich očekávala. Nezaujalo je to a nechtěly si s ní povídat o skoliose, o následcích zanedbané péče, o nutnosti očkování proti žloutence nebo jak nebezpečný je tetanus. Proč jí najednou nerozumí? Nevyděsilo je to, tak jako ji.

Obě kamarádky naopak děsily různé drobné příhody, které nyní začaly se Sašou prožívat.

Třeba zrovna ta, když si Saša vzala chléb s máslem, který ji připravila maminka na svačinu, vrazila do másla ukazovák a nabrala ho pořádný kus. Již tohle je překvapilo, ale to nebylo vše. Saša si začala najednou tím máslem potírat rty a využila hned toho, že ji obě kamarádky upřeně pozorovaly. Udělala jim okamžitě zdravotnickou přednášku.

„To je to nejlepší, co můžete pro sebe udělat. Máslo neobsahuje žádnou chemii a jen minimum přidaných látek. Ale ještě je lepší sádlo, které je lidskému tělu nejbližší.“

Holky na ni koukaly jako na zjevení. Ona se snad zbláznila. Co to provádí? Takhle se nikdy nechovala.

„A to teď jako budeš jíst ten rozďoubanej chleba, jo?“

„Ne,“ zvedla se Saša a hodila ho do koše. „Není to zdravé a mám ještě jablko, to by mělo stačit.“

„A není ti líto maminky, že se ti dělá s jídlem a ty to pak vyhodíš?“

„Říkala jsem jí, ať mi to nedává, že mi stačí jablko, ale nedala si říct. Tak co mám dělat?“

Prostě se vlivem té četby měnila, každý článek brala vážně a snažila se podle něj chovat.

A co Vendy?

To byla kapitola sama o sobě. I Vendy se začala najednou měnit. Něco se v ní zlomilo a ona dostávala záchvaty nevysvětlitelné chutě k sebepoškozování a k pokusům o sebevraždu. Nikdo o tom však neměl zdání. Jen kamarádky a spolužáci. Ani rodiče, ani učitelé to neprohlédli.

To její změněné chování se projevovalo i ve škole v době přestávek. Vzala například velký kus křídy a snědla ji. Udělalo se jí špatně a o hodině ji musela učitelka pouštět na záchod.

Nebo si vzala z domova kus šňůry a o hodině se potají přiškrcovala tak, že zbledla a potácivou ji poslala učitelka domů v doprovodu Saši.

Nebo si nabrala do injekční stříkačky inkoust a pomalu si propichovala kůži na předloktí.

„Vendy, co to děláš?“ volaly na ni kamarádky, ale ona se jen smála.

„Pustím si to do žil!“

„Proč proboha?“

„Jen tak, pro zábavu. Není to legrace?“

„Není, nech toho! Už zvoní, tak to ukliď.“

Nyní je poslechla, ale příště již přišla do školy s rukou modrou od inkoustu a s modrou boulí v kůži. Tentokrát skončila v rukou lékařů. Jim řekla, že se to stalo omylem.

Protože tyhle pokusy jí už pomalu přestávaly stačit, zkusila si jen tak skočit z okna v prvním patře. Nic se jí tenkrát nestalo a naopak, moc se jí to líbilo. Netrvalo dlouho a Vendy po víkendu přikulhala do třídy s chodící sádrou na noze.

„Co se ti stalo?“

„ÁÁle, omylem jsem spadla do nezajištěné výtahové šachty, ale jen z prvního patra. Takže mám zlomenou nohu.“

Holky na ni koukaly, ale moc jí to nevěřily. Beztak tam skočila schválně.

Takhle „vesele“ si holky žily ještě v deváté třídě, ale všechno jednou končí a brzy byly nuceny se rozprchnout do jiných škol. Jana šla na ekonomku, Saša na svůj vysněný gympl a Vendy se šla učit na servírku.

Pak se tyto tři kamarádky viděly až na srazu a to hned za dva roky. To byly tehdy ještě studentky a škola je bavila.

Další sraz byl za deset let. Z dříve nerozlučné trojice přišla jen Jana.

„Nevíte někdo něco o Vendy a Saše?“

„Jo, Vendy se má dobře. Dělá servírku v asijské restauraci, ale se Sašou to je nějaké divné. Nepoznává dřívější kamarády, chová se podivínsky.“

Přibližně rok po tomto srazu, se míjela Jana se Sašou na chodníku. Jana se úplně lekla. Míjela ji shrbená postava se zestárlým obličejem. Těkavé Sašiny oči se na Janu na okamžik podívaly a zdálo se, že v nich něco problesklo.

„Ahoj Sašo!“ potichu řekla Jana.

Oči se na chvíli zastavily a tázavě se dívaly na Janu. Ale opravdu jen na chvíli. Ihned se zase stočily jinam a jejich shrbená majitelka se opět vydala původním směrem.

Jana byla v šoku. Co se to se Sašou stalo? Tohle by čekala spíš u Vendy než u Saši. A jak se teď asi Vendy má?

Ale osud chtěl Janě otázku rychle zodpovědět a tak, ještě v tom týdnu, donutil jít Janu kolem jedné restaurace. 

V tu pravou chvíli se otevřely se dveře a z nich vyšla Vendy a vyklepávala nějaký hadr.

„Jé, ahoj Jano, to jsem ráda, že tě vidím, jak se máš?“

„Ahoj Vendy! To je prima, že tě vidím. Copak, já se mám celkem dobře, ale co ty? Jak si žiješ?“

„Výborně. Jsem vedoucí tady tý asijský restaurace a mám pod sebou deset lidí. To víš, je to záhul, ale mě to moc baví. Nemám sice na nic jinýho čas, ale to mi nevadí.“

„To jsem sama ráda. Vendy nevíš něco o Saše? Já ji tenhle týden potkala a nepoznala mě. Co se s ní děje?“

„Ty to nevíš? Saša vystudovala lékařskou fakultu na červený diplom, dělala dokonce chvíli sportovní doktorku, ale pak musela odejít do invalidního důchodu, protože se pravděpodobně zbláznila. Byla dokonce i dost dlouho zavřená v ústavu. Nebude už nikdy dobrá.“

„Má něco s hlavou?“

„Jo, něco, co nejde spravit.“

„Chudák. Tak si přála ostatní uzdravovat a sama sobě pomoct nedokáže a je z ní lidská troska.“

Jana si uvědomila, že to, co by se dalo od holek očekávat, se úplně obrátilo. Jako, kdyby si vyměnily mozky.

Ano, první zdání často klame.