Zahradní trpaslík

„Vendula si o sobě myslí, že je estét,“ řekla opovržlivě Lenka kolegyni Evě a ta ochotně přitakala. Neměly Vendulu rády. Povyšovala se nad ně a cokoliv před ní řekly o své domácnosti, bylo okamžitě otočeno proti nim a bylo jim předhazováno, že vyrábějí akorát kýče.

Nic jí nebylo vhod a všechno okolo ní bylo špatně udělané a ona by to uměla lépe. Však také stále ležela v odborných časopisech o úpravách domu a zahrady.

Je ovšem pravda, že její domácnost byla na vysoké estetické úrovni. Kýč by tam nikdo nenašel. Vše vzájemně ladilo, jak stylem, tak barevně. V domě byl každý pokoj laděn do jiné barvy a vypiplán byl do nejmenších detailů. Dokonalost ze všeho jen čišela.

Také na zahradě bylo všechno sladěné a stylově čisté. Zahrada odrážela vkus své zahradnice a měla se čím chlubit. Chodili se na ni dívat lidé ze širokého okolí a její sláva se rychle šířila.

Vendula zahradu neustále zdokonalovala podle nejnovějších trendů, které uváděly zahraniční časopisy. Neustále vylepšovala buď dům, nebo zahradu a čas, který tomu věnovala, se jí rychle zúročil. Dovedla dobře rozlišit kýč a vkus a tak dosazovala do své domácnosti pouze efektní a vkusné kousky. Dalo by se říct, že se to stalo jejím koníčkem. Sice byl dost časově a finančně náročný, ale Vendula nelitovala. Snažila se radit i kolegyním v práci, ale zdálo se jí, že na její rady moc nedají. Sice přikyvují, ale když se dostane do jejich domácnosti, musí se v mysli chytat za hlavu. Vidí jejich chyby a hned ji naskočí, jak by to vylepšila a co by změnila. Asi ji nemají moc rády, ale jí to nevadí. Má svůj dům a zahradu a to jí vynahrazuje pobyt mezi lidmi.

Jen kdyby nemusela slavit ty padesátiny. Nejraději by zalezla na zahradu a předělala zase skalku. Ale musí to oslavit kvůli okolí a také rodině. Však se syn a snacha již vyptávali, kdy to chystá. Snacha se i nabízela, že přijde a pomůže jí v kuchyni. Musela navrhnout termín a domluvit hodinu.

Čím víc se blížil den oslavy, tím byla nervóznější. Tolik věcí musí zařídit a zajistit a přitom je oslavenec. Bude muset běhat okolo hostí a bude úplně zničená. A ostatní si budou sedět, bavit se o blbostech, smát se pitomostem a nechají se obskakovat. Už aby to bylo za ní.

Když nastal den oslavy, vstala Vendula hodně brzy. Vše měla sice nachystané, ale nemohla spát. Ještě jednou musí všechno zkontrolovat a nachystat stoly na zahradu. Ještěže je krásné počasí a mohou být venku. Nastala hodina určená pro začátek oslavy a k domu se sjížděla auta a hosté z nich vystupovali v dobré náladě. Každá rodina nesla větší či menší balíček, který byl určen pro oslavenkyni. Předávali jí dárky hned při vstupu do zahrady a ona za ně děkovala a vítala hosty s úsměvem. Vždy balíček ihned rozbalila, aby dárci viděli, jak se jí obsah balíčku líbí.

Když přijel syn se snachou, nesl balíček největší z těch, co zatím obdržela. To se asi vytáhl a dá teď mamince něco originálního, blesklo Vendule v mysli. Vítala je s upřímnou radostí a hned začala rozbalovat dárek. Byla to veliká krabice a docela těžká. Musel jí s ní pomáhat manžel. Ale to, co rozbalila, předčilo její očekávání. Ze změti papírů se vyloupl sádrový metrový trpaslík s červenou čepičkou.

Vendula se nejprve nezmohla na slovo, ale protože viděla, jak oba dárci čekají na reakci, usmála se a poděkovala ještě jednou.

„Bude se ti do zahrady hodit, viď,“ řekl syn a měl evidentně radost, že maminku tak překvapil. Však si zaslouží, aby ji taky zahradu pomohl zkrášlit. Vždyť je tam máma neustále a snaží se o zvelebení ze všech svých sil.

Vendula dala trpaslíka k ostatním darům a nenápadně ho otočila tak, aby na ni nekoukal. Měla zkaženou náladu. Pořád přemýšlela nad dárkem a oči jí k němu neustále sklouzávaly. Určitě to syn se snachou neudělali schválně, jen nemají tak vytříbený vkus, jako ona. Co ale teď s TÍM bude dělat? Na zahradu TO dát nemůže. To jen přes její mrtvolu.

Po skončení oslavy dala trpaslíka do předsíně. Nemůže se ho jen tak zbavit, když k ní syn se ženou často jezdí. Ptali by se, kam ho dala.

Když přijeli a viděli ho v předsíni, řekla, že ho dá do zahrady až na jaře, aby se přes zimu nezničil a teď že ho tam zatím nemůže dát, nemá pro něj přichystané to správné místo. Musí všechno rozvážit a najít mu místo, kde se bude vyjímat a vše připravit a teď na podzim osázet trvalkami. Spokojili se s tím a byl klid.

Jenomže trpaslík Vendule vadil i v předsíni. Snad ještě vyrostl, jakoby se zvětšil a dělal na ni výsměšný obličej. Donesla ho tedy do sklepa. Synovi řekne, že ho dala do krabice, aby se na něj neprášilo.

Ale ani pak neměla klid. V hlavě měla stále trpaslíka a obávala se jara. Při každé cestě do sklepa nemohla tu krabici přejít bez toho, aby se na ni nepodívala. Moc dobře věděla, co v ní je a štvalo ji to.

Najednou dostala nápad. Při vracení štaflí po mytí oken, se s nimi tak nějak „nešikovně“ otočila, že krabice spadla. Honem se do ní podívala a spokojeně se usmála. Obsah krabice se rozlomil na dva kusy.

Vítězoslavně je donesla do popelnice a zamkla sklep.

Jako naschvál se syn, hned následující víkend, zeptal:

„A co trpaslík, jak se má sám v tom sklepě? Já vím, že se už těší na sluníčko.“

Ve Vendule hrklo. S hranou lítostí vysvětlila synovi tu nešťastnou „náhodu“. A s dodatkem: „Bylo mi to moc líto,“ se na syna opatrně podívala.

Syn a snacha se dívali střídavě na sebe a střídavě na ni. Pak seděli, jako zkoprnělí. Ale naštěstí zrovna přišel z venku její manžel a začal na ně chrlit své „důležitosti.“

Tak to prošlo! Vendula by si nejraději zpívala.

Celé tři týdny bez trpaslíka ji přinesly zpět ztracený klid a svobodu.

A pak zase přijeli mladí na návštěvu. Usmívali se na Vendulu již z dálky.

„Mami, dalo nám to sice moc shánění, ale nakonec jsme byli úspěšní. Tady ti vezeme náhradu za ten rozbitý dárek k padesátinám,“ vyndávali oba společně z kufru auta velkou krabici a nesli ji skoro jako poklad.

Vendula se na oba podívala trochu s obavou. Se vzrůstajícím strachem pak začala rozbalovat krabici.

A BYL TAM!

Velký, větší než ten minulý a PLASTOVÝ.

I ta jeho čepice byla křiklavější. Výsměšně se na Vendulu díval a v ruce držel lopatku. 

„Ten se ti už nerozbije, mami, nemusíš se bát,“ spokojeně řekl syn s pocitem, jak to výborně vymyslel.