Starý dům

Ten dům za to nemohl. Nemohl za pověst, o kterou se mu postarali lidé. Prý je prokletý a toho, kdo v něm bydlí, stihne neštěstí.

Proč si však dům toto označení vysloužil?

Jedinou slávu a pozici na výsluní si užil pouze po krátkou dobu, a to v období první republiky, když si ho nechal vystavět místní pan lékárník. Nastěhoval se pak do domu se svou rodinou, ke které patřila ještě manželka, dvě děti a dva psy. Pan lékárník si vždycky přál dceru, ale narodili se dva kluci „jako buci“ a tak se s tím musel spokojit. Víc dětí si nepřál ani ona ani jeho manželka. Ta ostatně, po dvou porodech, nějak ztratila sílu a energii. Byla najednou jako věchýtek a každý závan studenějšího vzduchu, ji přivodil přinejmenším zánět nosohltanu a teploty, které ji vždy upoutaly na lůžko.

Paní lékárníkové se dům, se zahradou okolo něj, moc líbil. Hned se tam cítila jako doma. Nestačila však svými silami na jeho údržbu a tak byl pan lékárník donucen najmout služebnou.

Byla to holka „krev a mlíko,“ jak se tehdy říkalo. Mladá, docela pohledná dívka jménem Ema, potřebovala přilepšit starým rodičům, a proto hledala službu ve městě. Byla čiperná a pečlivá. Zastala spoustu práce a tak si ji paní lékárníková brzy oblíbila. Ema se stala součástí rodiny a chodila s paní lékárníkovu i na nedělní korzo na náměstí, aby byla paní neustále po ruce.

Tak to šlo první rok, druhý rok a třetí rok se vše nějak zadrhlo. Pan lékárník měl na náměstí nového konkurenta. Přišel ze zámoří, poučen novými metodami a přivezl spoustu nových léků, bylinek a mastí od indiánů. Také si k lékárně otevřel masážní salón a klientela se od bývalého, do té doby velice váženého, pana lékárníka pomalu, ale jistě přesouvala k této konkurenci.

Nastaly horší časy a pan lékárník byl nucen počítat každou korunu. S tím se však nechtěla smířit paní lékárníková, která si zvykla na honosný život a chtěla být zase vážená panička. Dál utrácela a dál zvala spousty svých známých paní a slečen z dobrých rodin a pořádala pro ně honosné odpolední dýchánky.

Pan lékárník nedokázal své ženě zabránit v utrácení. Peněz ubývalo a tak se je rozhodl schovat v útrobách domu tak, aby je našel pouze on. Vždy v době, kdy si paní vyšla s Emou na rynk, tajně ve sklepě vykopával díru pro plechovou schránku. Tam vzadu, v rohu pod lavicí, si nikdo nevšimne, že se zde něco dělo. Dozadu nechodila ani Ema, protože se ve sklepě bála. 

Pan lékárník obracel každou korunu, ale dosud stále vynakládal vysoké částky za službu Emy. Manželce nyní častěji předhazoval, že je již tato situace neúnosná. Ema nechtěla ani slyšet o snížení platu a byla rozhodnutá odejít ze služby, ale o tom paní lékárníková nechtěla ani slyšet. Zvykla si na pohodlí a nicnedělání.

Stálými připomínkami o nutnosti šetření se paní lékárníkové její vlastní muž nakonec zprotivil. Hádky a rozepře se v jejich domácnosti zabydlely. Za jejich nezáviděníhodnou situaci vinila paní především svého muže. Tvrdila, že je to všechno jenom jeho vina, a že se málo snaží udržet klientelu a nabídnout nové služby. Vychvalovala konkurenční obchod a předhazovala ho jako vzor.

Aby svá slova potvrdila a dokázala, že má pravdu, odešla na „výzvědy“ k novému lékárníkovi. Nenápadně se postavila k polici s mastmi a pozorovala chod lékárny. Nový obchodník samozřejmě viděl paní lékárníkovou a uměl si dát správné věci k sobě. Oslovil ji a zjistil, že je to pohledná panička, která ho velmi zaujala. Jí byl také velmi sympatický a jiskra mezi nimi přeskočila hned ten den.

Panička tak přicházela pro mazání a na masáž každý den a z obou se postupně stali milenci. Nehledě k tomu, že ji táhly i peníze. Časem se domluvili i na svatbě a přestěhování do domu s novou lékárnou.  

Paní lékárníková brzy na to požádala o rozvod, který vzhledem k jejím známostem, proběhl rychle a v její prospěch. Požadovala pak od manžela vyplacení částky, na kterou měla nárok. Také Ema, která přecházela s paní do nového domova, žádala vyplacení poslední částky.

Peníze chtěl pan lékárník zatím ušetřit k novému rozvoji podnikání, snažil se s bývalou ženou domluvit, chtěl od ní posečkání. Ale nebyla k tomu vstřícná a kategoricky vyžadovala svoje. Hnal ji chtíč po dalších a dalších penězích, aby se mohla stále více vychloubat svou movitostí.

Pan lékárník byl zoufalý, všichni ho opustili. I synové odešli s mámou za lepším. Jak jindy nepil, začal nyní chodit do hospody, kde si našel druhy v žalu. Zde se jim jednou pod vlivem většího množství alkoholu svěřil, že peníze ukryl v domě a bývalá žena nic nedostane.

Jsou kamarádi a „kamarádi“. Ti druzí, to donesli až k exmanželce. Ta nelenila a došla si na svého bývalého trochu zakřičet a pohrozit četníkem. Pan lékárník si již nevzpomínal, že to všechno sám prozradil v hospodě a zapíral, jak se dalo. Jeho bývalá manželka pak, v té chvíli strašné euforie, jeho i celý dům proklela a poslala ke všem ďáblům. Uraženě odešla s tím, že se brzy vrátí s právníkem.

Pan lékárník ji nemohl přiznat, že peníze má. Došel do sklepa a vyndal peníze z úkrytu. Tady by je nakonec ještě našla. Rozhlédl se kolem a zdálo se mu, že protější stěna sklepa je na jednom místě trochu prasklá. Co kdyby toho využil a vyndal pár cihel a krabičku tam prostě zazdil?

Došel si pro krumpáč a začal s ním sekat do zdi. Chtěl udělat pěknou, čistou schránku, do které by krabičku uložil, jako do trezoru. Bušil do zdi tak vehementně, že si ani nevšiml, že kope celou noc. K ránu se pak celá zeď zřítila a zasypala ho. Krabička s penězi zůstala na stolku a hezky tam čekala na svou paničku.

Ta tak dosáhla všeho, čeho chtěla, a ďábel se usadil v domě.

Dům pak koupili a obývali postupně další majitelé, ale vždy se jim, nebo někomu z rodiny, tady něco zlého stalo a zbytek rodiny dům opět prodal.

A stávaly se zde věci!

Jednou spadl pán domu ze schodů a zlomil si vaz. Podruhé pána domu zavalil strom na zahradě, když ho kácel. Stala se zde i vražda paní domu, která překvapila zloděje při vloupání, a on ji bodl do srdce. Prokletí se projevilo i na dětských obyvatelích domu. Děti tak zde umíraly na zápal plic, na černý kašel a souchotiny.

Dokonce se i prý zjevoval ve sklepě bývalý pan lékárník a volal o pomoc při vykopávání úkrytu pro své peníze.

Zkrátka prokletí se projevovalo stále a často. Ďábel nechtěl dům opustit a vyžíval se v týrání obyvatel.

Tak zůstal dům nakonec osamocený, protože v širokém okolí získal pověst prokletého domu.

Tak šly roky a generace za generací umíraly, takže již nikdo nevěděl, čí dům je. Za války se v něm usadilo gestapo a tomu se tam pochopitelně dobře dařilo. Ďábel si s těmito obyvateli rozuměl a nechával je v klidu, protože pracovali za něj.

Po válce dům propadl státu a dlouho nebyl využívaný.  Jen mu byla opravena střecha, aby do něj neteklo. Pak v něm stát umístil jakýsi archiv a ďábel začal slábnout. Nikdo tady dlouhou dobu nebydlel a v noci nespal.

Jednou se archiv odstěhoval a dům byl tak opět prázdný.

Zajímavé časy však nastaly po dlouhém čase až teď, v poslední době. Dům koupil od státu nějaký mladý pan lékárník, který si v přízemí začal budovat soukromou lékárnu a v patře pokoje pro svou rodinu – ženu a dvě malé dcerky.

Že by?