Jana strašně nenáviděla úklidové práce. Hlavně přehrabování starých věcí na půdě a ve sklepě. Od babičky si však přivezla krásný starý psací stůl, který se rozhodla zrekonstruovat. Jeho zásuvky se za ta léta, co stál u babičky v pokoji, již skoro nedaly dovřít. Přivezla si ho tedy i plným obsahem a hledala sílu, aby se do zásuvek vůbec podívala. Odkládala to.
Ta naléhavá nutnost úklidu zásuvek, ale Janě kazila všechny volné dny. Teď od rána pršelo a to popostrčilo neoblíbený úklidový úkol na první místo.
Pustila si k tomu tu svou hudbu a na podlahu rozložila starou deku. Nekompromisně tam pak vysypávala jednu zásuvku po druhé. Hromada věcí určených na vyhození se zvětšovala se zmenšujícím se počtem neuklizených šuplat.
Ta fotka však čekala na Janu až na dně toho posledního.
Již při jeho vysypání se snesla na hromadu tak nějak neochotně, ale přitom aristokratsky pomalu a s noblesou.
Jana po ni sáhla a zůstala překvapeně a nehybně koukat na tu černobílou dámu v klobouku a rukavičkách. Sedla si pohodlněji a opřela se o skříň za sebou. Fotografie, kterou stále nepouštěla z rukou, se matně leskla tak, jak ji to již trochu zažloutlý papír dovolil.
Vypadalo to, že s úklidem již dnes nebude nic. Janu ta dáma prostě fascinovala. Kde se tu ta fotka vzala? A kdo to je? Že by nějaká příbuzná? Vypadá to na šlechtičnu. To pozadí za dámou je zámecký interiér plný obrazů.
Jana fotku otočila a zde, na zašlém papíru, se dalo uprostřed jen s obtíží vyčíst datum 16. srpna 1897.
Rychle zalovila v paměti. Co bylo v té době aktuální?
- U moci byl rod Habsburků a již dlouho vládl císař František Josef I. V té době měl však již jen poslední rok vedle sebe svou ženu Alžbětu Bavorskou, zvanou Sissi, která pak přišla o život spácháním atentátu 10. září 1898. Ten den ji chladnokrevný vrah bodl do srdce pilníkem u Ženevského jezera.
- Poslednímu Habsburskému císaři Karlu I., bylo teprve deset let. Vlastně skoro přesně na jeho narozeniny byla tato fotka vytvořená, což Jana vzala jako důležitý bod. Narodil se totiž 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug na Dunaji.
- Ten rok v květnu zemřela tragicky císařovnina nejmladší sestra Žofie při požáru dobročinného bazaru v Paříži.
Víc si nevybavila. Musela by hledat na internetu nebo v knihovně. Znovu se pečlivě podívala na dámu na fotografii a zkoumala, jestli neuvidí nějakou podobu. Jak by bylo milé, kdyby zjistila, že drží v ruce důkaz o svém šlechtickém původu. Ale ať se snažila sebevíc, nepoznala v líbezném obličeji žádné známé rysy. Zaměřila se tedy na pozadí snímku a snažila se rozpoznat, co je na obrazech za dámou. Sáhla do horního, již uklizeného, šuplíku pro lupu. No, ano, tohle je určitě císařovna a vedle ten menší obrázek, to bude pravděpodobně portrét císaře. Je to tedy foceno někde na zámku. Ještě aby tak nakonec zjistila, že je nějak spřízněná s jejími oblíbenými Habsburky.
Rozbušilo se jí srdce a začala se horečně přehrabovat v hromadě před sebou. Možná, že nezůstane jen u jedné fotografie, ale najde i její sestřičku. Čím víc papírů musela přendat, tím byla nervóznější. Musí přece ještě něco najít.
A našla!
Z hromady papírů vytáhla vítězně ještě jednu černobílou fotku, která byla vzadu celá popsaná. Na snímku byla opět dáma, tentokrát však v nějakém parku. Jistě je to zámecký park, pomyslela si a zkoumala další líbezný obličej. Byla to však úplně jiná paní a oblečená byla spíše jako hospodyně, než jako šlechtična. Bílá zástěrka ji vlála ve větru, který byl zřejmě dost silný, protože si dáma rukou přidržovala na hlavě roztomilý klobouček. Stála na písčité cestě, kterou lemovaly záhony s růžemi. Za ní bylo vidět kousek fontány. Ani tahle dáma ji nikoho nepřipomínala, její obličej byl však Janě hrozně milý a příjemný.
Otočila fotografii a prohlížela si úhledný rukopis. Německy byla popsána celá zadní strana. Text začínal důvěrným oslovením „Meine liebe, Rozi!“. Když však začala luštit jednotlivá další slova, zjistila, že na to její chabá němčina nestačí. Vstala a s fotografií odešla k psacímu stolu, kde měla velký německý slovník. Šlo to pomalu, ale šlo. Některá slova však nebyla už skoro čitelná a tak je jen domýšlela. Něco nerozluštila vůbec. Psala si přeložená slova na papír a snažila se je dávat do souvislosti a vět. Konečně byla s překladem hotová a užasle četla text stále dokola.
„Moje milá, Rozi! Děkuji Ti za dobře odvedenou práci v mých službách. Při plnění mých pokynů jsi ochotně projevovala poslušnost. Za to Ti daruji na památku svou i Tvou foto.
Zahrada bude vzpomínat na Tvou péči a Ty ji nyní věnuj svému malému štěstí.
Tvoje vděčná paní
Takže zahradnice byla ta dáma na druhé fotce a na té první její paní. Nějaká šlechtična.
Musí se co nejdříve zeptat babičky, jestli o těch snímcích něco neví. Položila je na desku psacího stolu a dala se do rychlého úklidu poslední zásuvky.
K babičce se dostala hned další víkend.
„Babi, podívej, co jsem našla,“ vytáhla z kabelky oba snímky.
„Ukaž. Kde jsi je vzala?“
„Našla....v zásuvce.“
„Byly původně v sešitku. Vlastně v deníčku mojí babičky a tvojí praprababičky. Ten tam nebyl?“
„Ne. A to je ona?“ Ukázala v naději na šlechtičnu.
„Kdepak, to je milostpaní. O ní mi babička často vyprávěla. Sloužila u ní jako pomocnice v zahradě. Milostpaní měla zahradu moc ráda a jen ukazovala, kde a co chce mít a babička to musela hned udělat. Byla by tam sloužila i dál, ale zamilovala se do zahradníka a čekala s ním dítě – moji maminku, tvoji prababičku.“
„Aha,“ řekla trochu zklamaně Jana. „A kdo je ta milostpaní a kde je vlastně ten zámek.“
„Jo, to si, holčičko, už nepamatuju. Ale bylo by to všechno asi v tom deníčku, co si babička psala. Jestli ho někdo nevyhodil, měla bys ho najít. Může být úplně všude. Na půdě, ve skříních, v knihovně. Kdekoliv.“
Jana byla chycená. Musí to najít! Tak hrozně nenáviděný úklid starých prostor ji asi zaměstná na pár víkendů. A to se bude muset k babičce na ty dny skoro nastěhovat, než to všechno přerovná a vytřídí. Ale pokud to v baráku je, najde to.
Večer telefonovala babičce Janina matka.
„Ahoj, mami. Tak to vyšlo?“
„Vyšlo. Měla jsi dobrý nápad s těma fotkama. Janička přijede hned příští víkend a dá se prý nejdříve do skříní v pokoji. Budu to mít konečně uklizené a přerovnané. Sama bych to už opravdu nezvládla.“
„Vždyť jo. Jen ať Janina dělá! Stejně by zase určitě dřepěla celej víkend bez užitku u počítače.“
„No jo. Jen je mi tý holky trochu líto, že nic nenajde.“
„Třeba najde něco jinýho. Hlavně ale nepřiznávej, že jsme to tam na ni obě nastrčily.“
