Alice si vždycky přála mít takové zaměstnání, které by bylo i jejím koníčkem. To se jí však dosud, do jejích pětapadesáti let, nesplnilo. Zůstalo to tak jejím velkým snem.
Jak by bylo krásné, ráno vstát a těšit se do práce. Těšit se na uskutečnění nových podnětů a nápadů, které měla v hlavě, a které nemohla kvůli svému zaměstnání dělat. Jejím koníčkem byla zahradní architektura a provádění zahradních úprav.
Byla však zaměstnána v úplně jiném oboru a dělala stejnou práci již dvacet let. Docela ji i dříve bavila a zajímala a do práce chodila dokonce strašně ráda. Ale něco se stalo a již před pěti lety ji vše přestalo bavit. Dalo by se říct, že Alice vyhořela. Do práce chodila přímo s odporem, nebyla schopná se soustředit a musela denně vynakládat obrovské úsilí k tomu, aby odvedla práci v té kvalitě, na jakou bylo její vedení zvyklé. Toto ji však stálo hodně sil a vzalo si i daň na jejím zdraví.
Neviděla z toho úniku, proto byla již úplně na dně. Ze zoufalství si odškrtávala každý den, který v práci přežila a každé ráno, když otevřela kancelář, se jí vehnaly slzy do očí.
Také spánek se jí zhoršil. Dokonce do té míry, že i tři dny za sebou nebyla schopná usnout. V hlavě se jí honily termíny, resty a plný stůl a skříně nedodělané práce, která měla být hotová již před měsícem. A neustále přibývala další a další práce, která údajně nesnesla prodlení a tak neustále musela odkládat ještě dosud nedodělané. A to ji deptalo a nenechávalo v klidu spát. Ten chaos a zmatek ve všem. Ta narychlo přidělovaná práce bez rozmyšlení a její následné změny a neustálé úpravy příkazů.
Převracela se na posteli od večera do rána, a jestli si na chvíli zdřímla, byl to spánek neklidný a plný děsivých snů.
Některou noc se však její mozek nad ní slitoval a poskytl ji spánek skoro celou noc. Byl skoro vždy alespoň pětkrát přerušen, ale zmožená Alice zase hned usnula. Spíše znovu do postele omdlela. Sice nekvalitní (ale alespoň nějaký) spánek ji přesto trochu posílil a tak byla schopná zase fungovat víceméně normálně.
Své fungování, alespoň na té úrovni, která byla od ní očekávána, musela Alice vykoupit velkými dávkami léků proti bolesti hlavy. Ta se jí držela celé dny, od rána do večera a často i v noci. A další den vše nanovo. Těch prášků na bolest hlavy, dokázala sníst během dne až dvacet.
Prostě – její současný život tak stál za ....
Jedinou úlevou, kterou ji mysl dovolila, byly právě ty noci, kdy s ulehnutím do postele ihned usnula. Zaspala tak hrozně úpornou bolest hlavy, a když se jí zdál trochu normální sen, upnula se k němu a pak během následujícího dne z něj žila. To ji pak dodalo trochu odreagování, odpočinku a sil. Proto si každý večer lehala do postele s nadějí, že zrovna tuto noc bude mít to štěstí a usne.
Nečekaně se však jednoho dne dozvěděla, že se u jejího zaměstnavatele změnilo celé vedení a to od ředitele až po vedoucí jednotlivých oddělení. Nastala velká reorganizace. Byla svolána schůze, kde to vše zaměstnancům vysvětlili a zároveň sdělili, že se bude radikálně měnit i obsah jejich práce. A bude se to týkat úplně všech. Kdo nebude souhlasit, ukončí s ním pracovní smlouvu. Všichni se po sobě podívali s obavou a strachem v očích. Nebude se nakonec to propouštění týkat právě jeho?
Mezi nimi seděli neznámí lidé, kteří se sebevědomě usmívali. Nebudou to právě oni náhradou za někoho z nás? Otazníky v očích přítomných zaměstnanců se zvětšovaly, až si toho povšiml i nový pan ředitel, který si vzal slovo.
„Vážené kolegyně a vážení kolegové, dovolte mi, abych vás zbavil strachu. Ten nesmí v prostorách této budovy zahnízdit. Přeji si, aby se vám všem, bez rozdílu postavení a funkce, pracovalo co nejlépe, a aby vás vaše nová práce hlavně bavila. To bude naše největší deviza a naše eso. Proto budeme schopni čelit konkurenci a nic nás jen tak neporazí. Chceme mít spokojené zaměstnance a chceme, aby chodili do práce s nadšením a pracovali tak na víc než sto procent a přitom si to ani neuvědomovali, neboť jejich práce bude jejich koníčkem. Je to vše vlastně takový experiment, který ještě nikdo na světě nezavedl. Ale když se to povede a zavede i jinde, tak to možná i v budoucnu zachrání lidstvo.
Pro zdárné zvládnutí rozjezdu tohoto experimentu jsme si vzali na pomoc personální agendu a zaměřili se na vás, jednotlivé zaměstnance, z jiného pohledu. Abychom s tím co nejdříve všechny seznámili, budeme teď každého jednotlivě jmenovitě vyvolávat a přidělovat práci, která mu, jak doufáme, stoprocentně sedne.“
A sedl si i nový pan ředitel, ale vstal nový personalista a začal jednotlivé zaměstnance vyvolávat jménem.
Tento nový a zvláštní způsob veřejné prezentace a přidělování práce jednotlivým zaměstnancům vyvolal údiv. Ale vše postupovalo velmi rychle a zaměstnanci si brzy zvykli a uklidnili se.
Když došlo i na Alici, trhla sebou při uslyšení svého jména. Postavila se a čekala na ortel.
„U vás jsme, paní Alice, zjistili úplně jiné sklony a dovednosti, než uplatňujete nyní. Vy máte ráda zahradu a zahradní architekturu. Přidělili jsme vás tedy jako pomocnici zde přítomné zahradní architektce a doufáme, že se spolu brzy shodnete a vytvoříte nejprve, kolem všech budov naší firmy, exkluzivní okolí a postupně tu dovednost bude nabízet a provádět pak úpravy i mimo firmu a budete tak naším přínosem. Souhlasíte s tím?“
„Souhlasím a ráda,“ řekla rychle Alice a myslela si, že se konečně dočkala. Podívala se na zahradní architektku a ta se na ni usmála.
Po skončení schůze se obě sešly na chodbě a okamžitě k sobě pocítily vzájemné sympatie. Hned odešly ven a architektka se Alice zeptala, zda si myslí, že to zvládnou.
„Určitě, já mám totiž již nakreslený plán přeměny, protože se mi to tady vůbec nelíbilo. Tak vám ho ukážu.“
Přinesla obrovské papíry s plány a architektka do nich nahlédla.
„To by šlo, je to pěkné a nápadité,“ pronesla po chvíli. „Doplníme to jenom o ....
...
A Alici zazvonil budík, ... bylo pět hodin ....a musela opět vstávat do té své nešťastné práce.
Nemá úniku.....
