Šikovné ruce

Šikovné ruce má ten náš František, jen co je pravda,“ rozplývala se nad svým zetěm paní Růžena. „Jo, jo,“ přitakala její věrná kamarádka Věrka, aniž by Františka znala.

„Co on doma všechno neudělá, to bys musela vidět,“ rozplývala se dál Růžena. „Vyrobí všechno, co si jen naše Zdenička usmyslí. Naposled to byla police do špajzu. Ale jaká police! To není jen tak něco, co si koupíš v krámě.“

Věrka najednou zatoužila vidět ten zázrak mezi policemi, tak se kamarádky rozhodly u „mladých“ uskutečnit společnou návštěvu.

„Ale musím to napřed domluvit, aby byli doma. Taky Zdenička má plno práce a nemůžeme ji jen tak přepadnout.“

„To je jasný, že ne. A co jim mám přinést, aby se jim to hodilo? Nemůžu přece přijít jen tak.“

„Nemusíš nic nosit, mají všechno. A František dovede všechno udělat, zařídit a sehnat. Ale jestli chceš, kup jim africkou fialku. Ty Zdenička sbírá. Má jich už plné kuchyňské okno.“

„Tak domluveno. Zavolej mi, až budeš vědět, kdy můžeme přijít.“

Netrvalo to ani dva dny a Růžena volala.

„Věrko, tak zítra odpoledne. Přijď ke mně v jednu, já vezmu auto a vyrazíme.“

„Už se těším. A fialku už taky mám. Modrou.“

Nazítří obě kamarádky dorazily do, třicet kilometrů, vzdálené obce. Věrka zvědavá, Růžena pyšná. Však měla být na co. Dcera se moc dobře vdala. František ji miloval a snesl by ji modré z nebe. Měl prý výborné lukrativní zaměstnání a tak její Zdenička vůbec nemusela chodit do práce.

Auto zastavilo u vysoké zdi, která obíhala okolo domu s velkým pozemkem. Zdenička, ustrojená dle poslední módy, jim přišla odemknout kovanou bránu a pustila je na předzahrádku jejich honosné vilky.

Věrka vešla doslova s otevřenou pusou. Tohle opravdu nečekala. Stála před zámkem. Tedy, tak ji to alespoň připadalo. Její zvědavost se pomalu, ale jistě, začala měnit na závist. Zahanbeně podala Zdeničce svou malou modrou fialku a uvědomila si, že vedle těch krásných rozkvetlých záhonů a keřů, vypadá její dárek jako popelka. Vlastně spíš jako chudá příbuzná. Však ji taky Zdenička bez většího zájmu postavila na schod do vily a pozvala je nejdříve na prohlídku zahrady.

To byla teprve krása. To nebyla zahrada, ale zámecký park. Nechybělo zde vůbec nic. Ani veliké jezero s lávkou a vzácnými KOI kapry.

Bylo vidět, že jejich návštěva právě vyrušila Zdeničku při odpočinku na molu, které vybíhalo nad čistou vodu. Stálo zde veliké zahradní lůžko a na něm ležela rozečtená kniha.

„Vidíš, to všechno udělal František,“ řekla pyšně jeho tchyně. „A sám.“

Následovalo pozvání do vily a Věrce se tam najednou moc nechtělo. Už takhle záviděla krásnou zahradu a dům k tomu jisto jistě přibude.

A měla pravdu. Dům byl vyšperkovaný, jak z venku, tak i z vnitřku. Byly ji postupně předvedeny - moderní nábytek z masivu, mramor v koupelně i v kuchyni, dřevěné obložení u schodiště, nádherné zábradlí z nerozbitného skla a nad obrovskou halou velká a prostorná galerie, která za skleněným zábradlím vypadala, jako vznášející se sen.

Musela nakouknout i do již zmíněného špajzu a pochválit velkou dřevěnou polici až ke stropu.     

Zdenička je usadila k mramorovému stolku do velkých kožených křesel a Věrka hluboko zapadla do tak měkkého posezení, že se již předem bála, jak se z něho zase zvedne. Bílá křesla oslnivě svítila a polštářky do barvy parketové podlahy, ji však lákaly k pohodlnému opření.

Jen se usadily, uslyšely venku zastavit auto.

„František přijel z práce,“ seznámila Růžena Věrku s jim, již důvěrně známým zvukem.

Věrka byla zvědavá na toho báječného muže. Na toho idola všech žen.

Otevřely se dveře a do haly vešel František. A byl to opravdu František, žádný Franta.

Věrka nevěřila, že to může být on. Takhle si tedy idola nepředstavovala.

František vešel s nahrbenými zády a evidentně ho trápily bolesti.

František byl o hodně starší a menší než Zdenička, která k němu nyní přiskočila a koketně mu vlepila pusu na tvář.

František byl ztrhaný starší muž.

František měl unavené oči, které se za brýlemi často samy od sebe zavíraly.

František měl hrubé upracované ruce plné mozolů, což Věrka poznala, když ji ruku podal k pozdravu.

Zkrátka, František byl lidská troska.

„Dobrý den, maminko,“ podal také ruku Růženě. „Jak se máte?“

„Jde to, Františku, ale potřebovala bych, aby ses mi podíval na odpad u dřezu. Nějak to neodtýká.“

„Stavím se hned zítra, maminko.“

„To jsi hodný, Františku.“

„A co si dáte, maminko? Kávu, čaj, střik, vodu?“

„Kávu, bych si dala. Přinesla jsem k ní dortíčky.“

„Takže všichni kávu?....Hned to bude.“

František odešel do kuchyně a Růža šťouchla do Věrky.

„Tak co mu říkáš? Není to poklad?“

Věrka, jako ve snách, jen kývla na souhlas.

Než se nadála, stála před ní našlehaná káva a tác s dorty.

„Dobrou chuť, dámy. ... A já se omlouvám, půjdu posekat trávu.“

„Ne Františku,“ protestovala Zdenička. „Jdi nejdříve dodělat ten regál. Víš přece, jak na něj čekám. A pak musíš ještě zavolat tu ženskou od úklidové firmy. Ať přijde zítra hned ráno. Nechci, aby mě tady otravovala přes poledne.“

„A Františku, už jsi mi dodělal ten botník?“ přidala se Růža.

„Ne, maminko, ještě ho musím jednou nalakovat.“

„Tak běž. Běž, Františku, nezdržuj se tu s námi.“

A František šel.

Šel splnit všechna přání své ženy a své tchyně. Věrka přestala závidět. Začala Františka litovat a přát si, aby byla z této skvělé vily už doma. Doma, ve své obyčejné garsonce, kde na ni čekal její Venda. Určitě si už po obídku pěkně zdříml a teď si čte na jejich útulném malém balkónku dnešní noviny. Až se Věrka vrátí domů, políbí ji a pak se spolu půjdou projít do polí za městem. Okolní příroda - to je jejich zahrádka.

Určitě už nebude nikomu závidět. Není co. Kdyby tak její Venda věděl, jak se u nich doma má!

Musí mu říct, že ke skvělému životu vůbec nepotřebují drahý dům ani perfektní zahradu. Nepotřebují se honit za luxusem. Ať jsou třeba chudí, hlavně, že jsou spolu a užívají si života.