Rajčatový král

Václav byl rajčatový král. Alespoň mu tak říkali kamarádi v místní hospůdce.

Pěstoval rajčata nejen pro svou velkou rodinu a příbuzné, ale i pro sousedy a kamarády, kterým je rozdával. Ano, rozdával a to zcela nezištně. Jen pro tu vlastní radost, že ho chválí, a že jim jeho výpěstky chutnají.

Však se rajčatům věnoval již od brzkého jara, kdy zaséval stovky semínek do truhlíků a umisťoval je na ty nejvhodnější místa za okna. Starostlivě okolo nich pobíhal, zaléval a přenášel je. Musel jim přece zajistit co nejvíce slunce, tepla a vláhy.

Jeho snaha se dosud nikdy neminula účinkem a všechna semena, která zasel, vždy vzešla. Pak teprve nastávala ta pravá piplačka, ta hrozná práce, kterou musí každý správný zahradník zvládnout. Ale ani pikýrování Václavovi nevadilo. Zavíral se do skleníku na celé dny a vesele pikýroval „až se prášilo“.

Vypěstoval si tak množství krásných a silných sazenic, které „po zmrzlých“ s láskou vysazoval ven na zahradu. Měl je úplně všude. I na předzahrádce. Už je i rozdával sousedům a nosil zájemcům do hospody. A o jeho sazenice byl zájem. Byly vitální a často již i kvetly.

Po nasazení plodů, chodil okolo každé rostliny jako ohař. Hlídal, zda se mu mezi nimi nezabydluje plíseň a stříkal je vždy včas. Tak měl plodů, že to nestačila jeho rodina jíst ani zpracovávat.

Pak teprve nastal ten správný čas pro rajčatového krále.

Rozdával svá rajčata všude a rád. Sousedé byli zásobováni pravidelně a nestalo se, že by někdy trpěli nedostatkem tohoto skvělého a zdravého plodu. Do hospody by se v této době Václav neodvážil vejít bez několika papírových sáčků plných sladkých červených plodů, plných šťávy. Však tam na ně již netrpělivě čekali. Jak štamgasti, tak i kuchyně.

To vše bylo pravidlem několika let. Až do té doby, kdy se do sousedního domu, po úmrtí jeho starého pána, nastěhoval nový mladý majitel. Nějaká „městská náplava“, která do poklidně zaběhnutého života ve vsi vůbec nezapadla.

Novému sousedovi všechno vadilo. Hučení sekaček, bzukot cirkulárek, cinkání kladiv a vůně hnoje. Dokonce také brzký ranní zpěv ptáků a polední nájezdy vos na sousedovic hrušeň. Stěžoval si i na obtížné komáry a ovády. Nepochopil, že si koupil dům na vsi, u lesa a  bažinaté půdy. Nedal si vysvětlit, že to vše do života ve vsi patří a tak se neustále se sousedy kvůli něčemu dohadoval.

Jeho stížnosti dopadly i na rajčatového krále. Však to byl jeho přímý soused, se kterým měl náš král velký kus plotu.

„Náplava“ tak jednoho dne na rajčatového krále zazvonil u branky a požadoval odstranění rajčatových sazenic z blízkosti společného plotu. Důvod? Jeho ženě vadí ten rajčatový „smrad“. Je na rajčata alergická a nesnáší ani pohled na ně. Zvedá se jí z toho žaludek.

Rajčatový král Václav nejdříve, ve své dobrotě myslel, že je to jen hec. Jen nějaká sranda, které se oba vzápětí zasmějí a „náplava“ si odnese sáček rajčat, jako sousedskou samozřejmost.

„Náplava“ to ale myslel vážně. A jak vážně to myslel, tak vážně se i tvářil a na Václavovy rozzářené oči, se díval zlostně a nepřístupně.

Václavovi pomalu hasl úsměv a postupně pochopil, s kým má tu čest. Snažil se o dohodu. Příští rok to určitě dá dál od plotu, ale letos je už pozdě. Přesadit to už nejde, zničil by nedozrálou úrodu.

„Náplava“ byl neodbytný. Na Václavovy návrhy, aby si ze své strany dal k plotu zástěny, se jen hloupě uchechtával a častoval Václava sprostými urážkami.

Blbci a kretény ho dosud nikdo netituloval. To ho natolik zaskočilo, že prohlásil, že tedy, jak vidí, rady ani domluvy není, otočil se k „náplavě“ zády a odcházel do svého domu.

Ještě za ním doznívaly urážlivé pokřiky, když celý rozechvělý za sebou zavíral dveře.

Nechápal. Ten dobrák Václav nechápal, jak může někdo být tak zabedněný a umíněný ve své hloupé pravdě. Jak může s někým být taková nemožnost domluvy. Dosud se ve svém dlouhém životě s takovým přístupen člověka k člověku nesetkal.

Spát šel toho dne hodně pozdě a ještě měl spánek hodně slabý. Přesto neslyšel. Neslyšel, že rozzuřený soused počkal do tmy a pak potichu polil přes plot Václavovy rajčata přípravkem na ničení rostlin.

Ráno se nestačil král Václav divit. Jeho zelení miláčkové se klonili k zemi a listy měli svěšené. Pobíhal od jednoho k druhému a opět nechápal. Nakonec však poznal příčinu. Ty sazenice, které byly dál od plotu, rostly vesele a zdravě a jejich plody se červenaly na dálku.

Teď rajčatový král Václav všechno pochopil. Dal si dohromady večerní rozhovor s „náplavou“ a tu hroznou ranní pohromu. A rozhodl se také hned jednat.

Podal stížnost na neznámého pachatele.

I když pro něj byl ten pachatel jasný až dost. Jen ten důkaz. Ten důkaz v ruce neměl. Nicméně, ....změnilo ho to. Ta rána od člověka, kterému nic neudělal. S kterým se chtěl po dobrém domluvit.

Ten dosud hodný a dobrácký král rajčat zatrpkl a uzavřel se do sebe. Příští rok již nezasadil tolik sazenic, nezásoboval už „cizí lidi“ a soustředil se jen na spotřebu svou a své rodiny. Do hospody raději přestal chodit a sousedovi se vyhýbal.

Konec rajčatového krále Václava byl tak i koncem dobrých sousedských vztahů na vsi.

A to všechno díky jedné nesnášenlivé „náplavě“.