Podivný sen

Tento dnešní sen byl opravdu hodně podivný. Vzhledem k tomu, že se mi již podruhé opakoval, musím ho zapsat. A třeba se ho tím také i zbavím. Nechci totiž znovu prožívat ten strach.

Vše začalo silným pocitem, že je válka a já se musím i s jinými lidmi ukrývat před nacisty. Bydleli jsme společně ve starším velkém domě a bylo nás tam již nějak málo.

Najednou zastavilo před domem auto a z něj vystoupili dva nacisti. Prošli celý dům a odvedli do auta mladšího muže, který tam bydlel i s manželkou a dítětem. Ženu hned zastřelili a já, která jsem to všechno pozorovala, ukrytá v jakési kůlně, jsem si všimla, že na zahradě zůstal hluboký kočárek s dítětem.

Opatrně, aby mě nezahlédli, jsem se vyplížila ke kočárku a nahlédla do něj. Koukal z něj na mě můj vlastní malý syn, a když mě spatřil, začal se usmívat. Bylo to pro mě velké překvapení. Kde se tam vzal? Vždyť to bylo dítě té ženy, kterou právě zabili nacisti. A najednou je v kočárku můj, asi desetiměsíční syn. 

Popadla jsem rychle kočárek a schovala se s ním v té kůlně. Nacisté se kupodivu spokojili s „návštěvou“ domu a další prostory neprohledávali. Zůstala jsem tak v celém domě sama s malým dítětem. Věděla jsem, že nám hrozí další nevítaná návštěva a tak jsem se rozhodla, že i s dítětem odejdu.

Nevím jak, ale dostali jsme se do starého zatravněného sadu. A zde jsme se, na jeho okraji, opět schovali v nízkém dřevěném přístřešku. Byla zde i celtová část, takže jsme byli jakoby pod stanem. Podlahu zde všude tvořila pouze zem, vydupaná až na hlínu. Část však byla zasypána pískem. Hlavně ve stanové části.

Uvnitř přístřešku jsem našla ukrytý jakýsi malý balíček omotaný růžovou látkou. Věděla jsem, že mít ho, je velmi, ale velmi nebezpečné, a tak nejjednodušší bylo, zahrabat ho hluboko do té pískové části. Začala jsem hrabat díru a kupodivu to šlo velmi lehce. Písek byl nasypaný ve veliké vrstvě. Měla jsem vyhrabanou díru již do hlouby přibližně30 cm. Věděla jsem, že to musí být uloženo hlouběji a hrabala jsem tedy opatrně dál, když v tom jsem zaslechla auto. Rychle jsem díru zase zahrabala, vzala balíček a syna utekla zadem do sadu. Byla jsem daleko v bezpečí, ale přitom jsem nějak viděla, co se děje v přístřešku. Nacista tam vešel, zaklekl a začal hrabat v tom pískovém loži. Hrabal sice na jiném místě než já, ale já věděla, že jde po jednom. Ten růžový balíček! Patrně v sobě ukrýval něco pro ně velmi potřebného a mít ho u sebe tedy znamenalo hrozné nebezpečí.

Nacista nepochodil. Vrátil se před přístřešek a rozhlížel se. Já ho viděla krásně, ale on neviděl mne. Odjel! Já i syn jsme se mohli vrátit, a já mohla dokončit dílo.

Znovu jsem začala rychle hrabat a balíček jsem nyní již bez problémů zahrabala do písku50 cmhluboko.

Nevím, co v balíčku bylo. Jen dávno po válce jsem se s již dospělým synem vrátila na to místo. On šel neomylně právě k tomu místu úkrytu a začal hrabat. Vytáhl nepoškozenou růžovou krabičku a se šťastným úsměvem se na mne obrátil.

„Zachránila jsi mi život, mami. Děkuju.“

S doznívajícím „zachránila jsi mi život, mami“ jsem se probudila.

Co to znamená? Zachráním někdy život svému synovi? Budeme někdy v takovém velkém ohrožení života?

Nevím! Jen se mi již nechce znovu ve snu prožívat tento příběh.  Nechci ve snu stále před někým utíkat a strachovat se, že mi zabijí syna.

NECHCI!