Dnes jsou v módě vesnické zahrady pro jejich romantický nádech. Mělo by to jakoby vracet lidi zpět k přírodě. Ale to, co vytváří architekti, je jen napodobenina. Opravdu pravou vesnickou zahradu jsem měla možnost poznat na vlastní kůži u své milé babičky.
Babička s dědou měli u domku předzahrádku (zápraží), malou zahrádku, zeleninovou zahrádku, zahradu, dvorek, stodolu a chlévy. Za zahradou malé políčko a kus dál po silnici, sad ve svahu, tak zvanou „Třešňovku“. Větší pole měli pak dál za vsí, kde se říkalo „Na pískách“.
Veškeré ploty a vrátka byly ze dřeva. Opravdového – žádný plast „jako dřevo“. Opravdové plaňky.
Předzahrádka, vlastně tedy zápraží, to byl prakticky trávník s velkým stromem fialového šeříku a velkou houpačkou pro nás děti. Byla tady hlavně krytá cihlová „pražina“ před domem, na které stála žlutá dřevěná lavička, na níž pak často sedávala babička vždy s nějakou prací – například s prosíváním máku proti větru nebo loupáním kukuřice. Obě práce jsem velmi milovala a vždy, když babička v pracovní zástěře zasedla na lavičku, hrnula jsem se s nabídkou pomoci. Babička nikdy pomoc neodmítala, přestože ji to někdy asi zdržovalo.
Zápraží bylo často svědkem našich her. Tam jsme prožívali prakticky nejvíc času našeho prázdninového pobytu. Na trávníku jsme tady s bráchou dělali na dece „Eldorádo kočičí“, to znamená, že jsme dělali kotěti pomyšlení. Dávali kotě spinkat do kočárku a vozili, dokud neusnulo, na dece mělo postýlku a jídelnu, kde mělo samé „kočičí dobrůtky“, vyškemrané na babičce. A musím konstatovat, že se to vždy všem kočičkám asi líbilo, slastně vrněly a dobrovolně usínaly v připravených postýlkách jako na povel.
Malá zahrádka – vedle domku, byla obehnána malým plůtkem, aby tam nechodil pes. Hlavní prim zde hrál velký ořešák a studna, na kterou jsme i přes zákaz sedali. Za plůtkem pak byly záhonky s kytkami k řezu na hřbitov a stromky a keře červeného rybízu a červeného angreštu.
Proti vrátkům a vratům, stála mohutná stodola, u které bývala bouda pro psa a před stodolou velký ořech.
Stodola nás sice lákala, ale byla nám zapovězena – nebezpečí úrazu tady číhalo veliké a babička o nás měla vždy strach.
Pak následoval dvůr za domem, kde bylo hodně slepic a někdy i zlý kohout. Dále králíkárna, chlívek s prasetem a chlív s kozou, která mívala občas kůzlata. Za chlívky byl suchý záchod a hnojiště. Pokud měla koza kůzle, pouštěla ho babička ven, když jsme přijeli a my si pak užívali to jeho skotačení a „jako trkání“ a měli jsme z toho velikou zábavu.
Zábava také byla, když si babička koupila housata. To mi pak dala na zeleninovou zahrádku deku a já si otevřela ohrádku udělanou kvůli housatům a ony se za mnou vybatolily a posedaly si okolo mne. Mačkaly se na mne a jeden na druhého a přitom si pořád něco pro sebe štěbetaly. Babička na husy volala „bani, bani“ a malým housatům pak říkala „baninky“.
Trhala jsem s babičkou pro housata mladé kopřivy holou rukou a od té doby jsem na kopřivy zvyklá a vím, jak je uchopit, aby to moc nespálilo.
Zábava s housaty se však postupně měnila ve strach z dospělých hus, které se již tak přítulně nechovaly. Vždy mne vítaly se sykotem, nataženými krky a roztaženými křídly a babička se mnou pak musela chodit i na záchod s klackem a bránit mou maličkost (čímž myslím mou zadní část, na kterou měly husy spadeno).
Zeleninová zahrádka byla za stodolou, a protože byla oplocená, sloužila nejen jako ochrana housat, ale hlavně jako ochrana zeleninových záhonků před drůbeží na dvorku. Zeleninové záhonky jsem tedy jako dítě moc neregistrovala, jen vím, že tam byla petrželka, pro kterou jsem babičce chodila a také mrkev. Jo, a ještě kopr do okurek. Ještě si vzpomínám na hroznové víno červené a bílé, které tady rostlo na zadní straně stodoly. Bylo drobné, a když byl špatný rok, tak i kyselé jako šťovík, ale nám vždy chutnalo. Vždyť to bylo od babičky.
Zahrada – opět oplocená proti drůbeži, byla dole za dvorkem. Byl zde hlavně trávník a sad s ovocnými stromy. Vše pěkně vysokokmeny, žádné polo nebo čtvrtkmeny, jak je dnes zvykem sázet. Dalo se na ně lézt, hlavně na jednu starou jabloň, která rostla přesně ve středu zahrady a byla příhodná pro holčičí a klučičí lezení. Pod stromy se dalo hezky pohodně chodit a sekat trávu pro králíky a kozu. Nechávala se vysoká, aby jí bylo hodně. Takže tam rostly kopretiny a modré zvonky. Na trávu se nesmělo šlapat, ale když se sekala (samozřejmě kosou), tak jsem si směla ty kopretiny a zvonky z posečené trávy vybírat a dělat si z nich kytice. Od té doby jsou asi kopretiny mou oblíbenou květinou. Ze žlutých pampelišek jsem si pak dělala věnce na hlavu, protože neudělat je, by byla věčná škoda. Ty pampelišky měli totiž tak úžasně dlouhý stonek, který k tomu sám vyzýval. Měla jsem pak ruce samou hořkou hnědou skvrnu.
Rostla zde také jabloň, která plodila pravé malináče – jablka celá červená a to včetně dužiny. Ta jablka byla velice šťavnatá a svou barvou výjimečná.
Zahrada končila vysokými a rozložitými keři lískových oříšků, z kterých jsme nikdy moc neměli, protože je navštěvovala veverka z blízkého lesa.
V plotě byla vrátka na pole.
Pole bylo vlastně malé políčko za zahradou – zde se pěstoval hlavně mák a trochu mangulu a kukuřice pro krmení. Pro mne jako holku – nic záživného. Jen jsem na tato místa občas babičku doprovázela a trochu pomáhala. Ale nebavilo mě to. Zahrada byla lepší.
Kousek od domu, po silnici směrem ven z vesnice, byla „Třešňovka“. Tedy třešňový sad na kopci za vesnicí. Tady rostly ty nejúžasnější třešně na světě – chrupky, višně, a takové ty velké šťavnaté a úžasně červené. Zobali jsme je s bráchou a kdybych věděla, že jednou budu mít o třešně nouzi, užívala bych si jich ještě víc. Také zde rostla jedna jabloň, kterou pro mne babička chránila. Rostla na ní ta nejlepší jablka ze všech, která pro mne tehdy byla k mání. Babička jim říkala „panenská jablíčka“. Byla červená, šťavnatá, chutná a malinká, akorát tak na svačinu do školy.
V Třešňovce pod stromy rostla tráva, pro kterou jsme, s dědou a s babičkou, jezdili velkou károu. To byla teprve zábava, protože kopec je kopec a nás děti prostě přitahoval. Na kopci se dalo dělat plno různých věcí – třeba válet sudy z vršku až k silnici.
V zimě tady byl samozřejmě zdroj další zábavy a tak jsme si tuto babiččinu část pozemku užili i v jiném období.
Pole „Na pískách“, bylo opravdové velké pole, kde se pěstovaly brambory. Když se měly vyorávat, pozval se známý s dvěma koňmi, ti je vyorali a my je pak za nimi sbírali do pytlů. Ty se pak opět koňmi a vozem svážely domů. To byl pro nás největší svátek – seděli jsme na voze buď na těch pytlích nebo přímo na sedátku hned za koněm.
Tedy ta pravá vesnická zahrádka je hromada práce a romantiku v ní tehdy nikdo nehledal.
