Mořský vzduch

„Tak co Pepo, jak jde život?“ vítal Jirka v hospodě Josefa Krásného a přistrčil mu židli.  „Ale, ani se neptej,“ odpověděl Pepa a ztěžka si přisedl, „už ji to zase chytá.“  „To moře, jo?“ byl ihned v obraze Jirka.

„No jo. Nedá pokoj a nedá. Jak já bych byl nejraděj doma, došel si vždycky večer na pivko, prohodil pár slov a byl bych hlavně v klidu. To musí pořád někam jezdit? Jak já to harcování nesnáším. A když si vzpomenu na to vedro a spoustu lidí, tak je mi z toho zle.“

Pepa byl tak znechucený, že si objednal hned dvě piva najednou. 

„Tak nikam nejezdi, ať je madam doma a basta,“ radil pivní kamarád.

„To už jsem taky zkoušel a bylo to ještě horší. Nemohl jsem to pak s ní celej rok vydržet. Jen trochu zakašlala a posmrkala půl kapesníku, hned jsem měl na talíři, že je to tím, že nebyla letos u moře, a kdyby bývala byla, určitě by teď byla zdravá. A že mořský vzduch léčí. A tak pořád dokola, až mě z toho třeštila kolikrát hlava. Tehdy jsem se zařek, že je lepší s ní těch čtrnáct dní absolvovat, než pak prožívat celej rok tohle.“

„Takže zase jedeš, jo? A kam to bude tentokrát?“

„Jo, jedu pozejtří a vrátím se za dva tejdny. Letíme do Turecka, aby se měla madam čím chlubit. Znáš to, kolegyně a tak.“

„Hm, takže ti tady budu držet místo za čtrnáct dní. Budeme to pak muset spláchnout.“

„No to teda!“ souhlasil rád Pepa a zhluboka si přihnul. Vždyť na tu svou hospůdku bude celou dobu dovolené vzpomínat a při usnutí si ji bude vybavovat. Vždy mu to v cizině pak funguje, jako večerníček pro děti.

Kámoši si ještě dlouhou dobu notovali a pomlouvali tenhle svět, který lidem umožňuje jezdit do ciziny a jim tak narušuje zaběhlý klid.

V té době seděla paní Eliška Krásná v růžovém župánku v ušáku a prohlížela si katalog cestovní kanceláře. Myšlenkami byla již u moře a blaženě se usmívala.

To budou holky v práci koukat, kam se letos vypravíme. Takový krásný hotel je to a hned u moře. Doufám, že okna budeme mít směrem k moři a ne do zahrady. Taky tenhle bazén stojí za to. Je přímo nádherný. A jak je veliký, prý sladkovodní, hm. Ale když už budu u moře, proč bych se měla koupat ve sladké vodě, když jedu za slanou? To, ne! Nebudu chodit do bazénu. Užiju si moře, co to půjde. Jen snad večer, až bude tma a bazén bude svítit, to bych tam mohla jít. Do moře bych stejně potmě nešla. Jo, to by šlo. A Pepa mě v tom svítícím bazénu vyfotí, až holky vidí. A taky mě vyfotí ve vlnách. Prý jsou tam obzvlášť velké. To mám moc ráda. A tady na fotce je i kousek pláže. To bude asi ta naše. Slunečníky a lehátka jsou v ceně, tak to budeme muset hned ráno jít a zabrat ten nejblíž k moři. Přece se nebudu koukat na něčí záda za tu cenu. A budu v moři pořád, ať se pořádně nasolím na celý rok. A dýchat budu zhluboka ten mořský vzduch. Nebudu tak alespoň nemocná jako v loni.

Paní Eliška zavřela katalog, pohladila jeho desky a opatrně ho položila na stolek.

To je hodin, kde ten Pepa je? Nebudu na něj čekat a půjdu si už lehnout. Musím se dostatečně vyspat. U moře budu pořád venku, tak tam spát budu málo.

Když se vrátil Pepa z hospody, spala již Eliška tvrdým spánkem a ani ji neprobudil. Zdálo se jí o moři a slunečné pláži, takže se ze spaní usmívala. Pepa se na ni podíval, zamračil se a zalezl pod deku.

...

Čtrnáct dní uteklo jako voda a Jirka každý den koukal na dveře, kdy se v nich opět objeví jeho kamarád. A dočkal se po pár dnech.

„Nazdar Pepo, jak jde život?“ vítal radostně Pepu a přistrčil mu židli.

Pepa tentokrát přišel s veselým výrazem a usmíval se na celou hospodu.

„Čau Jirko, tak jsem zase tady. To jsem rád, člověče, ani nevíš jak!“

„A jak bylo?“

„No, co by. Jako obvykle. Moře je hrozně slaný, slunce moc připaluje, písek leze úplně všude a lidí je tam, jak na Václaváku. A ke všemu tam bylo plno krabů. Lezli úplně všude, v písku po pláži a i v moři. Byli v tom písečným dnu celí zahrabaní, takže je tam nebylo vidět a mohl si klidně na ně šlápnout. To se madam vůbec nelíbilo a šla si stěžovat na cestovku, že ji na to neupozornili při nákupu. To víš, vymetli s ní.“

„Takže nebyla moc spokojená?“

„Vůbec. Ale nejlepší na tom je, že hned tři dny po návratu ji chytly velké bolesti v krku. A teď má neschopenku. Takže si dám jen jedno a musím letět domů.“

...

„Nazdar Pepo, tak jak?“ vítal Jirka Pepu po delší době opět v hospodě u jejich stolu.

„Člověče, je to na dobrý cestě. Madam je hrozně zle. Má angínu s komplikacema – zánět pohrudnice, pobřišnice, nález na plicích a asi půjde ležet do nemocnice. Prý to chytla u moře. Mají hlášený nějaký neznámý virus v Turecku. Postihlo to víc lidí, co tam letos byli. Těžko se to léčí, antibiotika nezabírají. Madam je naštvaná a nechala se slyšet, že ji u moře už hned tak neuvidí.

Třeba už bude klid.“

„No vidíš, ty vole, a pak, že mořský vzduch léčí.“

A oba kamarádi si přiťukli půllitry a pořádně si přihnuli.