Lesní samota

„A proč teda nevypneš a nevyjedeš si ven?“ reagoval Michal na stížnosti svého kamaráda Pepy.

„Tobě se to řekne. Tak za prvé mi teď nedají dovolenou a za druhé nemám kam jet.“

„Pokud pro to něco neuděláš, tak si nestěžuj. O dovolenou prostě a jednoduše požádej a uvidíš. A o jednom skvělém místu na odreagování vím.“

„Tak já to zkusím, a když mi dovolenou dají, tak se ozvu.“                 

Dovolená byla Pepovi kupodivu schválena, i když pouze na týden. I to bylo dobré a víc než Pepa očekával. Potřeboval si nutně odpočinout. Již se na něm začalo projevovat přepracování a nervy pracovaly. Utrhoval se na rodinu a všichni okolo ho rozčilovali. Chtělo to samotu a klid. Projednal vše s manželkou a ta souhlasila. Pepa pojede sám a dá se dohromady. Ona bude se synem doma a odpočine si od kuchyně, což sama také přivítala. Bude s malým chodit na koupaliště a možná si spolu vyjedou i na výlet. Začala se vlastně na týden bez manžela docela těšit.

„Čau Michale, tak mám tu dovolenou,“ hlásil Pepa vesele kamarádovi do telefonu. „Co jsi to měl za typ na skvělé místo?“

„Jestli chceš, zařídím ti báječnou dovolenou na lesní samotě. Je to stará hájenka, daleko za vsí a v lesích. Můj dobrej kámoš ji před nedávnem zdědil a než se rozmyslí, co s ní dál, tak ji pronajímá jako chatu k rekreaci. Dovedeš si to, kámo, vůbec představit? Ten klid, lesy kolem, nikde ani živáčka a ty sedíš na terase a pozoruješ ptáky poskakující ve větvích. Za chajdou zurčí potůček s pitnou vodou a jediným člověkem v tom lesním království jsi ty. Přijdeš na úplně jiné myšlenky, to mi věř. A taky je to království hub.“

„To mi stačí, okamžitě beru!“

„Fajn, hned mu volám, jestli je chajda prázdná. Dám vědět. Tak zatím.“

Během půl hodiny zvonil telefon.

„Čau Pepo, tak je to hotovka. Jedeš hned zítra. Je to volný a klíče ti dám já. Přijď večer do naší hospody, předám ti je i s popisem cesty a dalšíma instrukcema.“

Pepa se nemohl večera dočkat. Odpoledne si krátil balením věcí na cestu a nákupem potravin. Vzal si jídlo na týden. Převážně konzervy, instantní polévky, trvanlivé pečivo a pivo. To hlavně. Po chvilkovém zaváhání si přibalil i flašku slivovice. A repelent. Ten mu poradila manželka. Přece jen to bude v lese a u potoka. Možná tam bude mokřina a teda i komáři.

Hospoda již hučela, když vešel dovnitř a Michal na něj mával od stolu u okna. Pepa si ještě vzal ve výčepu jedno pivo a už seděl vedle něj.

„Čau Pepo, to jsem rád, že pojedeš. Na, ......tady máš ty klíče a smlouvu o pronájmu na týden. Peníze pošli hned na tenhle účet. A teď dobře poslouchej,“ spustil Michal a upřeně Pepu pozoroval, zda vše pochopí.

„To, že ta chajda v horách jsem ti vlastně ještě neřek. Bude tam absolutně čestvej vzduch, za to ručím. Pojedeš přes Jablonec nad Nisou a dáš se směrem na Smržovku. Ale nedojedeš až tam. V Lučanech nad Nisou uhneš na druhý křižovatce doleva, směrem na Josefův Důl. Tam je to pak dost zamotaný, tak bude nejlíp, když se v některých potravinách zeptáš na Hájovnu na samotě. Tak tomu tam říkají. A kdyby náhodou nevěděli, tak je to barák starého Bárty. To už určitě zabere. Je to až za obcí, po cestě podle potoka.“

Pepa si všechno podrobně zapsal a papírek a klíče uložil do kapsičky u košile. Ještě na ni majetnicky poklepal rukou.

Nemohl se dočkat a tak druhý den vyrazil v šest ráno.

V půl desáté byl již v Josefově Dole a hledal potraviny. Za prvé, aby si nakoupil čerstvé pečivo, za druhé, aby se pokladní zeptal na cestu. Samozřejmě, znala tu hájovnu, cestu mu vysvětlila dost podrobně, ale ten pohled, kterým ho přitom obšťastnila, ten nezapomene. Byl v něm údiv, otázka a strach dohromady.

„Tomu místu se říká Peklo a teče tam Pekelský potok.“ dodala ještě informaci navíc.

Hájovnu našel poměrně brzo. Celou cestu jel podél bublajícího Pekelského potoka, proti jeho proudu tak, jak mu to vysvětlila pokladní v potravinách.

Chajda to nebyla pro bydlení moc velká, ale na rekreaci to úplně stačilo. Jen by to chtělo opravit střechu, natřít okna, dveře a dřevěný štít. Taky okolí bylo dost zanedbané. Dlouho tu nikdo nesekal trávu ani neudržoval cestu.

Pepa zaparkoval auto vedle domu a vydal se po dřevěných vrzajících schodech na otevřenou terasu. Klíč držel v ruce, jako zbraň. Přece jen se tu cítil trochu stísněně. Co když nepůjde ten klíč do zámku a on tady zůstane venku jako bezdomovec?

Odemkl však kupodivu lehce a vstoupil hned do velké tmavé místnosti. První, co musel udělat, bylo otevřít okenice a oknem pustit do domu vzduch. Pozotvíral tak postupně všechna okna a domem se nyní proháněl průvan. Odvál všechen ten nezdravý vlhký vzduch a sluneční paprsky začaly hned prohřívat místnosti.

Pepa se porozhlédl po domě. Dole na kuchyňském stole byly v deskách informace pro rekreanty. Postupoval dle návodu a nahoře v ložnici tak našel ve skříni čisté povlečení a v peřiňáku deku a polštář.

V kuchyni nebyla tekoucí voda, ale hned za domem byl pramen s pitnou vodou. Donesl si do ložnice svá zavazadla a vydal se pro vodu s kanystrem, který byl připravený v kuchyni.

Horský pramen našel hned. Nachytal si nejprve studenou a zurčící vodu do dlaní. Ochutnal a nestačil se divit. Takhle, že chutná pramenitá voda? Znal dosud jen vodu z kohoutku u nich doma a kupovanou minerálku v „petkách“. Tohle bylo úplně jiné. Ta chuť ho natolik překvapila, že přeslechl volání z cesty pod chatou.

„Haló, je tu někdo?“ ozvalo se znovu a Pepa se napřímil. Nechal vodu vodou a seběhl kopec k chatě.

Kdo to může být? A pak, že tu budu sám a přitom se tu hned po mém příjezdu někdo poflakuje – pomyslel si.

Před domem stálo terénní vozidlo a u něj vousatý mužík.

„Dobrý den, nezlobte se, že vás vyrušuju, ale jsem z lesní správy a vidím, že tady stojí auto. Tak se jen ubezpečuju, že je všechno v pořádku.“

„Dobrý den. Já tady dneska nastupuju na dovolenou a mám to tady pronajmutý od majitele na celý týden. Jestli chcete vidět smlouvu, můžu pro ni dojít.“

„Stačí, když řeknete jméno původního majitele.“

„Starý Bárta,“ vzpomněl si Pepa na jméno, které mu vtloukal do hlavy Michal.

„V pořádku,“ usmál se lesní muž.

Zřejmě to zde platilo, jako zaklínadlo či heslo nebo jako vstupenka.

„Já jsem Honza Novák, abych se taky přestavil. To víte, brázdí tady po lesích dost divnejch lidí a člověk musí bejt opatrnej, že jo. Nic ve zlém!“

„Josef  Bradáč,“ podával mu ruku Pepa.

„No.... já zase pojedu. Jezdím okolo každej den, tak se zase stavím, jestli jste v pořádku.“

„A proč bych nebyl?“

Honza Novák se na něj upřeně podíval.

„Nevím, ale nějak tady nikdo dýl než tři dny nevydržel. A taky všichni říkali, že to mají na tejden. V každým případě se zejtra touhle dobou zase stavím. Mějte se!“ zasalutoval a nasel do džípu.

Divný člověk, pomyslel si Pepa a vrátil se k prameni, aby konečně nabral vodu do opuštěné konve. Donesl ji do kuchyně a rozhlédl se po nádobí. Byl čas oběda a začínal už pomalu pociťovat hlad. Zařízení kuchyně mu vyhovovalo a tak stačilo vybalit nějakou konzervu, ohřát a vzít si k tomu kousek koupeného místního chleba.

S jídlem se uvelebil na terase a vzpomínal, jak mu tuto selanku popisoval Michal. Bezděky se rozhlédl po okolních stromech, aby zahlédl nějaké ptáky. Slyšel je, to ano, ale neviděl nic. Nicméně ticho, rušené pouze šumem listů a zurčením potůčku, udělalo své a Pepa, který snědl celou svou naservírovanou porci, položil lžíci a začal klimbat.

Jak dlouho spal, si neuvědomoval, ale když se probudil, bylo šero. Schylovalo se k dešti a nad stromy se honily černé mraky. Posbíral ze stolu nádobí a vešel do domu.

Zde bylo vidět ještě méně a tak rozsvítil. Elektrika zde byla a dokonce svítily i všechny žárovky, které Pepa vyzkoušel. Teď měl tedy čas na podrobné prozkoumání domu.

Byl to starý dům, který měl dole i nahoře po dvou místnostech. Z toho byla dole jedna kuchyně s jídelním koutem. Ostatní byly přeměněny na ložnice a v každé z nich stály natěsnány tři lůžka. Dům byl tedy uzpůsoben pro rekreaci více osob. Jak to, že je tady tedy sám? Copak není o toto místo mezi lidmi zájem? Proč asi? Přírodou to nebude. Opravdu tu bylo krásně. A to, i když pršelo.

Pepa vyhlédl z okna a sledoval, jak se „čůrky“ deště začaly snášet k zemi a pak vsakovat do kypré lesní půdy. Ke všemu teď ještě zazněl z dálky hrom. Zažije tady asi i bouřku.

Kolik je vlastně hodin? Podíval se na své hodinky a zjistil, že budou čtyři. Proč je ale takové tma? Asi to dělá ten hustý tmavý les okolo. V místnosti se ochladilo a tak pozavíral okna. Ponechal otevřené jen jedno v ložnici. Rád spí v chladu.

Televize tady nebyla. Zřejmě ani signál. Na polici stálo jen malé rádio a tak zkusil, zda hraje. Po důkladném ujištění, že na všech stanicích pouze chrčí, ho položil zklamaně na místo.

Najednou měl tolik času, že nevěděl, co dělat. Nudil se a tento pocit dosud neznal. Do dnešní chvíle se stále za něčím honil a dodělával resty. Najednou nemohl nic z toho dělat a neuměl se zabavit. Ještěže mu manželka strčila do kufru dvě knížky a pár časopisů. Probral je a pro jednu knihu se rozhodl. Sedl si s ní ke kuchyňskému stolu a dokonce se i začetl do napínavého příběhu tak, že zapomněl, kde vlastně je.

Probrala ho ohlušující rána a pád něčeho těžkého na zem.  Vyletěl před dům a překvapeně se díval na paseku na druhé straně cesty. Ležel tam velký smrk. Zřejmě zásahem blesku dožil své roky na této planetě. Ze země trčela troska kmenu, jako prst, který mířil do nebe. Jako symbol. Symbol pomíjivosti na tomto světě a smrtelnosti všeho, co se zde nachází. 

Otřásl se a v nastalém chladu a vlhku se rád vrátil do domu. Rozhlédl se kolem sebe. Setmělo se, pomalu neuvidí ani na písmenka v knize. Otočil tedy starým vypínačem, ale světlo se nekonalo.

Jak to? Pravděpodobně vlivem bouřky. Někde asi uhodilo a přerušilo tok toho, na co si člověk zvykl, jako na vlastní boty. Než se úplně setmí, měl by vyhledat nějakou svíčku. Instinkt, který ho dosud nezklamal, ho vedl nejprve do zásuvky jídelního stolu. Opravdu tam byla tlustá bílá svíčka včetně svícnu v podobě sklenice od kompotu. Ještě zahrabal v obsahu a našel i dvoje sirky.

Je tedy zachráněn od tmy. Stejně se však rozhodl jít brzy spát a spíš si přivstat ráno. Chtěl by vidět východ slunce.

Zavřel dole okna a zamkl. Připravil si k posteli, jak vlastní baterku, kterou si na poslední chvíli stihl strčit do batohu, tak i nalezenou svíčku.

Usnul rychle. Tak rychle, že si ani neuvědomil, že je v cizím prostředí a v něm nikdy nemůže první noc spát. Působil na něj zvláštním uklidňujícím způsobem les, jemný deštík, který se teď snášel na vyprahlou zem a také vzdalující se bouřka, se svým doznívajícím brumláním.

Rána, která ho proudila, s ním trhla a Pepa se vylekaně posadil na posteli. Všude kolem něj byla tma, ale přece jen se, již v nastalém tichu, začal pomalu rozkoukávat. Přestalo pršet a za oknem nyní svítil měsíc. Osvětloval cestu před domem a paseku za ním. Pepa vystrčil hlavu z okna a rozhlížel se. Padlý smrk se v dálce mokře leskl a čerstvá dřevěná rána svítila do dálky, jako žalostný výkřik. Najednou ticho přerušila opět rána, ozývající se od smrkového torza.

Co to je? Pepa se soustředil a upřel zrak na konec paseky. Zdálo se mu, že se tam někdo pohybuje. ANO, teď dokonce uviděl i dvě tlumená světla. Vypadalo to, jako oči, které se teď upřeně dívaly směrem k domu. Nebo to jsou baterky? Rozhodně to bylo něco, co do přírody nepatří a Pepa znervózněl. Začal mít nepříjemný pocit. Pocit, že ho někdo sleduje a možná mu chce i ublížit. Tento stav mysli dosud neznal a nedělal mu vůbec dobře.

Posvítil si baterkou na hodinky. Bylo po půlnoci. Pomyšlení, že je ještě hluboká noc, mu nijak nepřidalo. Zavřel okno a zatáhl závěs. Nechtěl se koukat na pohybující se světla a nechtěl přemýšlet, co to asi znamená. Chtěl mít klid. Klid, který si tak přál, a v který doufal, když se vypravoval do téhle pustiny.

Zalezl zpět do postele a ulehl pod ještě teplou deku. Spánek ale nepřicházel. Jeho mysl byla tak zjitřená, že se až do rána pouze převaloval a přemítal o nočním rušiteli.

Vstal brzy. Chtěl vidět východ slunce a také se rozhodl, že se půjde podívat k padlému smrku.

Opláchl si oči a vydal se, ještě zšeřelým a vlhkým ránem, dolů přes palouk. Tráva mu olizovala nohy svými mokrými stébly a vzduch voněl houbami.

Došel až k ležícímu stromu, na kterém bylo jasně vidět, že ho rozčísl blesk. To měl tedy štěstí, že se netrefil do chaty.

Začal prozkoumávat okolní půdu u ležícího stromu a našel plno stop v měkké hlíně a dva čerstvé nedopalky cigaret. Tedy se mu to v noci nezdálo. Vypadalo to, že se tady pohybovali nejméně dva muži. Ano, byly to pánské boty, co tady udělaly tolik stop.

Pepa se vrátil do chaty a uvařil si na plynovém vařiči snídani. Usadil se s ní na terasu a stále pozoroval ležící strom. Nevěděl, co si o tom všem má myslet.

Vzal do ruky mobilní telefon, který si automaticky přinesl ke stolu spolu se snídaní. Jasně, signál žádný. Je tedy opravdu odříznutý od světa. Vstal a vrátil se do chaty, aby otočil vypínačem. Světlo se stále nekonalo. Ještěže je v domě vařič s plynovou bombou. Může si tak alespoň uvařit brzký oběd a po něm hned vyrazit na houby.

Právě, když si po obědě obouval nepromokavé boty, zastavilo před domem již známé auto a z něj vystoupil Honza Novák.

„Dobré poledne, pane Josefe,“ halekal již z dálky. „Tak jak se daří?“

„Dobře, děkuju za optání.“

„Nic vám neschází?“

„Ne. Vlastně nejde proud. Už od bouřky.“

„To vím. Už se to řeší. Uhodilo do transformátoru a půlka obce je bez elektriky. Ale během hodinky to bude v pořádku. Jinak nic?“ 

Pepa se mu nějak nechtěl svěřovat s nočním dobrodružstvím a tak pouze úsečně ukázal bradou na padlý strom.

„Smrk to odnesl.“

Honza se otočil směrem, na který ho navedl Pepa a prohlížel si ležící smrk.

„No jo, většinou to odnese ten nejvyšší. Škoda ho. Už jsem ho viděl. Byl jste se tam podívat?“

„Ne, proč?“ zapřel Pepa svou ranní cestu.

„To je dobře. Ani tam nechoďte, může na vás spadnout nějaká ulomená větev, která tam po tom pádu mohla zůstat zaklíněná do větví ostatních stromů. Prostě, než to uklidíme, tak tam není bezpečno.“

Honza se rozloučil a Pepa tak konečně mohl odejít, vyzbrojen nožem a velkým košíkem.

Úlovek byl vskutku kapitální. Koš přetékal hřiby a podborováky. Našla se v něm i bedla a pár lišek. O večeři je postaráno.

Pepa se rychle blížil k chatě s představou smaženice. Vyšel z lesa na nyní již osluněný palouk a z dálky viděl, že je na dveřích domu připevněno něco bílého. Zrychlil kroky a dřevěné schody pak skoro vyběhl. Ještě než zasunul klíč do zámku, položil košík na zem a vyndal rychle zastrčený list papíru ze zárubně. Třesoucí se rukou rozbalil složený dopis a k jeho čtení se posadil na lavici.

„Vážený pane, vzhledem k tomu, že jste se ubytoval v objektu, o který máme prioritní zájem my, doporučujeme vám, abyste ho co nejrychleji opustil. Pokud tak neučiníte do třech dnů, budeme nuceni přistoupit k daleko razantnějšímu kroku, který pak povede k vašemu rychlému opuštění tohoto domu.

Pekelná hlídka.

Co to má proboha znamenat? Zbláznil se tady někdo? Nebo si tak hrají místní děti? A zdá se mu to, nebo je ten dopis opravdu cítit sírou a kouřem?

Pepa odemkl jako ve snách a s myšlenkami na obsah dopisu se dal do přípravy večeře.

Spát šel se smíšenými pocity. I okno zavřel a chladný vzduch vyměnil dobrovolně za vydýchané teplo. Musel si přiznat, že se začal bát.

Usnul po dlouhé době, plné převalování z boku na bok. Přestože byl vyčerpaný, probudil se uprostřed noci. Měsíc v úplňku jasně svítil do místnosti a osvětloval všechno tak, že bylo vidět, skoro jako ve dne. Pohledem na hodinky zjistil, že je opět půlnoc. Co ho vzbudilo? Pomalu došel k oknu a stále zavřeným se podíval směrem k padlému stromu. A byly opět tam. Dva světelné body. Zdá se mu to, nebo se přibližují k domu? Srdce mu začalo divoce bít a tep se tak zrychlil. Pepa se začal potit. Opravdu se světla přibližovala a byla již v polovině paseky, když od okna odskočil. Nevydržel se dívat. Lehl si zpět do postele a jako malý kluk by byl nejraději pod ni zalezl. Napjatě poslouchal, ale byl klid. Jediným rušením bylo jeho bijící srdce, které vnímal velmi silně. Nepříjemný pocit tísně mu svíral hrdlo.

Teď, .....teď se mu zdálo, že zaslechl šouravé kroky na terase. Ano, ....někdo vzal i za kliku dveří. Další kroky uslyšel pod oknem. Opatrně vstal a tak aby nic nezavrzalo, došel k oknu. Pouze na jeho okraji se odvážil podívat ven do tmy. Zahlédl bodové světlo, které osvětlovalo dvě postavy. Stály před chatou a evidentně se dohadovaly. Na jedné z postav se zablýskla nějaká přezka. Najednou se obě podívaly nahoru do okna a Pepa uhnul hlavou. Odvážil se podívat až po chvíli a to již oba nezvaní hosté odcházeli směrem k padlému stromu. Nyní si je Pepa mohl bez obav prohlédnout. Co to má ten jeden z nich? Vlastně oba. Ano, oba mají nějaký provaz, jehož konec se jim motá okolo nohou. Chtěli mě tím provazem svázat, či co? Nebo to není provaz?

Do rána opět nespal a tak vylezl z postele ještě za tmy. Přemýšlel o nočních návštěvnících při každém svém kroku a každé činnosti, kterou se snažil zaměstnat. Nemohl je dostat z hlavy.

Dopoledne si na terase četl knihu a vyhříval se přitom na sluníčku. V poledne opět přijel Honza Novák se svým obvyklým dotazem.

Zdálo se mu to, nebo se Honza nenápadně rozhlížel po zemi kolem domu? Pepa mu nic neřekl. Ještě by se ztrapnil, že se bojí. Třeba si s ním někdo jen tak hraje a chce, aby se klepal strachy. A jeho strachem se pak baví. Bylo mu divné, že se Honza stále tak vyptává a stavuje se u něj každý den. Jakoby měl nějaký cíl.                

Večer očekával s obavou. Klid, který mu Michal sliboval, byl ten tam. Čím větší byla tma, tím byl nervóznější. Do postele šel doslova s obavou a s pohrabáčem po ruce. Má taková dovolená vůbec cenu? I kdyby to byla jen hloupá sranda místních šprýmařů. Nemá opravdu raději odjet?

Při tom přemýšlení, přece jen usnul. Ale spánek to byl nekvalitní. Převaloval se a měl divoký sen, ve kterém ho honil neznámý černý tvor.

V půlnoci ho opět vzbudila rána. Posadil se a poslouchal. Opět dvě rány na dveře. Najednou do něj vjela náhlá vlna zlosti a mužné odvahy. Vyskočil, popadl baterku a pravou rukou sevřel pohrabáč. Strach byl ten tam a Pepa seběhl schody rychlostí blesku. Odemkl dveře a vyběhl ven do tmavé noci. Měsíc byl tentokrát schovaný za mraky, takže neviděl ani na cestu, natož na palouk za ní.

„Je tu někdo?“

Odpovědí mu bylo jen ticho. Pouze v dálce se ozval noční pták.

„Jestli mi něco chceš, tak nebuď srab a vylez!“

Opět bez odezvy. Tím získal Pepa ještě větší pocit síly a srdnatě udělal několik kroků směrem k cestě. A najednou ho uviděl. Seděl na kládě u cesty a jeho tmavá silueta odpovídala postavě silného muže. Pepa se zastavil a čekal, co neznámý udělá. Uslyšel cvaknutí a vzápětí se osvětlil obličej neznámého. Pepovi ztuhla kolena a nebyl schopen pohybu. Koukal se do obličeje pravého čerta. Skutečný pekelník s chlupatým obličejem a rohy teď blýsknul červeně očima a nahlas se zlověstně zasmál. Začal pomalu vstávat a vykročil směrem k Pepovi. 

„Co ..... co to je?“ vykoktal jen Pepa a začal ustupovat. Jak šel pekelník blíž a blíž, Pepa se mu úměrně vzdaloval. Nakonec se dal do běhu. Zabouchl dveře a zamkl na dva západy. Pekelník mu byl v patách a Pepa by přísahal, že nyní ty rány do dveří dělá svým kopytem. Než omdlel, zaslechl ještě smích podobný skřekům žab.

Probral se na zemi, když mu byla hrozná zima. Přepadla ho příšerná zimnice a klepal se jako osika. Přitom se mu zdálo, že jeho srdce bije rychleji, než dřív. Pomalu si to všechno dával v hlavě dohromady a rozhodl se ustoupit. Rozsvítil a ještě za tmy za okny, začal balit. Vyrazí hned ráno. Zbytek dovolené stráví se svou ženou a s malým. Jen co se rozednilo, zamkl dům a bez ohlédnutí nastartoval s úlevou auto.

Domů dorazil před polednem. Hned zavolal Michalovi a večer se s ním sešel v jejich hospůdce.

„To si to moc dlouho nevydržel, kámo,“ divil se Michal.

Pepa se nepřiznal. Nepřiznal svůj strach, za který se před kamarádem styděl.

„Ale člověče, nějak mě tam začalo zlobit srdce. Víš, že mám tu aritmii. Proto jsem se radši vrátil. Člověk nikdy neví, kdy ho to sejme. Na samotě by to pro mě mohla bejt fatální záležitost. A taky,....... co si budeme povídat...... chyběla mi ženská. Prostě mi samota nevyhovuje, no.“

„To chápu, kámo. Já bych se tam sám taky unudil k smrti.“

Pepa si v duchu pomyslel své. Musel ale dál Michalovi za pravdu v jedné věci. Opravdu se tam odreagoval a přišel na úplně jiné myšlenky.

...

Ten večer se sešli v restauraci s názvem „Hájovna U pekla“ tři kamarádi. Jeden z nich byl Honza Novák.

„Tak co kluci, jak to jde?“ začal sondovat jeden z nich.

„Výborně. Člověče, myslel jsem, že tohle bude tvrdý oříšek, ale nakonec jsem ho zmáknul,“ usmíval se Honza.

„A co zabralo?“

„Ta maska půjčená z divadla. Sám jsem se sebe lek, když jsem se viděl v zrcadle. A korunu tomu asi dala ta podkova, kterou jsem klepal do dveří. Znělo to, jako kopání kopytem. Jen mě mrzí jedna věc. Ztratil jsem přitom klíče od garáže. Nevím ale kde mi vypadly. Můžou bejt úplně všude.“

„Kašli na to. Dáš si novej zámek a bude. Hlavně, že barák zůstane prázdnej a mladýmu Bártovi z něj nepůjde kšeft. Pak ho budeš moct od něj levně odkoupit a zařídíš si tam ten lesní penzion. Hlavně nezapomeň, co jsi nám slíbil.“

„Jasně, počítám s vámi. Kvalitní zaměstnance budu potřebovat jako sůl,“ zasmál se Honza a zvedl svůj půllitr s pivem do výšky.

Tři kamarádi si se smíchem přiťukli.