Už jsou tady...

Upřednostňujete při nákupech v supermarketech samoobslužné pokladny nebo ty s obsluhou? A zamysleli jste se někdy nad tím, jakou roli hrají mimozemšťané v modernizaci potravinových řetězců?

Úvaha o tom, zda existují či neexistují ufoni, by jistě byla dlouhá na několik příspěvků. Přijde mi ovšem jako ztráta času zabývat se jen úvahami, a proto jsem se pustila do, takříkajíc nepřímého, dokazování. Přímými důkazy pochopitelně nevládnu, na to, aby po sobě zanechávali stopy, jsou příliš chytří...

K mému prvnímu kontaktu s mimozemskou civilizací došlo předloni na podzim, když jsem u místního bankomatu potkala pána, který mě prosil o pomoc. Chtěl, abych mu z karty vybrala dvacet tisíc.
„To mi ale budete muset svěřit svůj PIN!“ podotkla jsem tehdy.
Svěřil. A několikrát, protože obnos z nějakého důvodu nešlo vybrat najednou. Na závěr mi nabídl s velice mimozemským výrazem v obličeji dvě stovky od cesty… odmítla jsem a požádala ho, ať už nikoho o výběr nežádá.

K druhému a opakovanému kontaktu došlo nedávno.
Cítila jsem, že něco tady nehraje už delší dobu, ale teď jsem si téměř jistá. Víte, mám zato, že nás obsazují skrze potravinové řetězce… To máte tak…
… v blízkosti mého bydliště nachází se jeden nejmenovaný supermarket. Pojďme ho nazvat třeba Nejsup. Místní obyvatelé Nejsup přivítali s otevřenou náručí, jelikož žijí na periférii našeho hlavního města a ta až do Nejsupu disponovala snad jen jednou večerkou. Nejsup byl slavnostně otevřen někdy před patnácti lety a všichni jsme si na něj zvykli. Zvykli jsme si na to, kde jsou pokladny, košíčky, vozíčky, kde se nachází ovoce a zelenina a taky váha, kde se nachází droždí a spousta důležitých potravin jako třeba čokoláda, víno a rum. Totiž – čokoláda, víno a tuzemák. Mohu-li mluvit za ostatní obyvatele, stal se pro nás Nejsup jakousi součástí rozšířené rodiny. Znali jsme prodavače podle obličeje a přístupu, tu vřelý, tu méně. Křižovávali jsme vozíky během covidu v marných dvoumetrových odstupech, zoufale se pokoušeli otvírat sáčky v igelitových rukavicích, které beztak sklouzávaly z odezinfikovaných rukou. Když jsme se vracívali z cest, mávali jsme s dětmi z auta při příjezdu na naši periférii a volali svorně: „Ahoj, náš Nejsupe, již jsme doma!“ Zkrátka Nejsup byl nej.

Ale zpět k mimozemšťanům.

Mělo mi to ale být podezřelé už před lety. Totiž – na téže periférii o necelý km dále se postavil nový Nejsup. Chápejte - supermarket stejného řetězce. PROČ se tam nepostavil jiný supermarket, aby mohl Nejsupovi konkurovat? Ha? Nový Nejsup se vyznačoval jiným uspořádáním, chybějícím sortimentem, nepořádkem a několika automatickými pokladnami.
Ale to samozřejmě není vše…
Letos došlo k renovaci našeho prvního Nejsupu. Na jeden dva měsíce ho zavřeli a pak hurá otevřeli. A všechno je JINAK! Sortiment téměř chaoticky uspořádaný, krátké uličky utváří jakýsi labyrint a TY nové AUTOMATICKÉ pokladny! Je jich asi osm a k tomu dvě normální, lidské. Do určité míry to chápu. Něco jako pokrok mi není cizí, ale samotnou mě překvapilo, jak moc se mě tato změna dotkla. Už to není NÁŠ Nejsup, se kterým jsme se vítali po dovolené. Byla jsem zklamaná. Při prvních návštěvách, kdy všichni zákazníci stále něco hledali, jsem zaslechla, jak zaměstnanec Nejsupu říká jinému zaměstnanci Nejsupu: „Na to si musí zvyknout…“
Já se snažím, jelikož zrenovovaný Nejsup je nejblíž. Ale nerada. Vážně. Hledám a supím, když něco nenalézám. PROČ nejsou u ovoce a zeleniny váhy, které vyjíždí samolepicí štítky s cenou a čárovým kódem? PROČ si mám JÁ, zákazník, pamatovat druh jablek nebo paprik? PROČ si mám JÁ pamatovat, jaký druh pečiva si dávám do košíčku? Kde je, ksakru, TO droždí? Supím, když se snažím skamarádit s automatickou pokladnou a pár metrů ode mě stojí hlouček supích zaměstnanců a lačně na mě hledí. Supím, když mi nejde zaplatit kartou a tu se objeví velký tlustý pán (zaměstnanec), chvíli sám neví a zírá na terminál a pak mi ukáže, ať jako vložím zespoda do škvírky tu kartu. A nato familiérně poznamená: „Ani to nebolelo!“
Chci zpátky svýho Nejsupa! Chci a chci a chci!
Asi bych se spokojila s teorií, že jde o zvyk a že když teda nechceš, tak tam nechoď. Jenže mě přijde navíc divný i to, že když se snažím na téma zrevnovovaného Nejsupa zavést konverzaci s jinými periferijními občankami, tváří se, že je vše v okeji.

Ke konečnému závěru o mimozemské invazi jsem dospěla až včera.

Byla jsem statečná. Sama jsem na sebe hrdá, jak moc statečná jsem byla.
S pevným odhodláním vkládám zboží do košíčku. Dokonce i papriku a makové buchty, ano, ty bez kódu a cenovky. Do toho se ozývá z místního rozhlasu: „Požádali jsme zákazníky Nejsupa, aby nám řekli, jak se jim u nás nakupuje…“ a robotickým hlasem kdosi odpovídá: „Líbí se mi nákup u Nejsupů. Mají široký sortiment a nízké ceny!“ (...)
Když už můj košíček téměř přetéká, probloudím si to až pokladnám a k mému úžasu zjišťuji, že fronta u normální pokladny, tedy u té neautomatické pokladny s člověčím elementem, tedy s pravou živou pokladní, se povážlivě vine. Pohoda, klídek, to dáš! V duchu jsem se pokřižovala a usídlila se u jedné z osmi prázdných automatických pokladem a s napětím a vnitřní rozervaností se pustila do díla. Pípala jsem, přendavala zboží z bodu X do bodu Y, to nenaceněné jsem nechávala nakonec. A ano, přátelé, dotáhla to do slavného finále. Proťukala jsem se zeleninou (paprikou!) i pečivem (buchty s mákem!), načetla Supkartu a zaplatila svou platební kartou. Vyjel mi účet na dva metry, inu odtrhla jsem jej a vložila do svého batůžku a ten zapla na zip. Hodila nákup na záda a vykročila vstříc novým, modernějším, zrenovovanějším zítřkům.

„Stát!“ slyším supa za mými zády.
„Co???!!!“ děsím se. Trhnu sebou. Otočím se.
Ten samý sup, ten vysoký tlustý pán z minula, ukazuje na automatickou pokladnu, od které se právě snažím odlepit, řka: „Něco tu nehraje! Máte účet?“
Zírám na něj. Nechápu, o co mu jde.
„Mám ho v tašce, chcete ho?“
Stále ukazuje k pokladně. Nad ní svítí průhledný panel s číslovkou šest. Žlutě.
Pochopila jsem, že jsem zločinec.
„Něco je špatně! Stůjte!“
Bojím se nadechnout, natož pohnout.
Sup zavolá supici odněkud z kanclu. Drobná prodavačka přijde k nám, krátkými pohyby otevře krabičku, z níž se za normálních okolností line účtenka, vyndá prázdnou ruličku a vymění ji za novou, ovinutou čistou páskou...
Koukám na vysokého tlustého pána.
„A to je jako všechno? Už můžu odejít?“

Jsou tu, faktiš. Číhaj v Nejsupech. Na účtenky jsou obzvlášť hákliví. Odhalila jsem, že skrze automatické pokladny z nás vysávaj intelekt a posílaj ho na svoji domovskou galaxii. A dodávaj něco ve smyslu: „Píp píp cvak cvak přileťte, je to tu super! Všichni nám tu všechno žerou!“