Kdo si hraje, nezlobí

Nejlepší přítel, parťák a pomocník současnosti. Kdo ho nemá, jako by nebyl. Ano, mám na mysli přenosné dnes už víceúčelové telefonní zařízení. Jistě že mobil. Milášek...

„Páni, tobě to jde!“ povídám malému chlapci. Jsme zabráni do karetní hry o pirátech, kterou obvykle
hrávám se staršími dětmi.
„Sou mi už čtyži!“ chlubí se.
„Vážně? To bych řekla, že ti bude víc. Jsi moc šikovný!“ chválím.
„Ale hodně žlobím…“ prozradí mi. To mě vážně zajímá, co si myslí čtyřleté dítě o zlobení…
„A v čem to spočívá, že zlobíš? Co děláš, když zlobíš?“ zajímám se.
„Chči být požát na mobilu,“ odpovídá tajemně, aby to jako nikdo neslyšel.
Aha. Ono pomyslné červené světýlko nad hlavou mi zabliká.

(Píp píp píp – zvoní mi budík! Aha! Mám si vzít prášek… cvak. Hotovo…)

Ondy jedu autobusem. Sedím na vyklápěcím sedadle uprostřed, přistoupí matka s kočárkem. V kočárku hačá ta nejvíc nejroztomilejší holčička ze všech. Dva krátké hnědé culíčky, dvě obrovská hnědá kulatá očka. Je vážně kouzelná. Všimnu si něčeho bílého kolem pusinky. Aha. Cukrové lízátko, taková ta krychle na špejli. Roztomilé stvoření si to strká do pusy a okusuje. V duchu mě napadne - výborná prevence zubního kazu v tak raném věku… ale pak si všimnu dalších maličkostí, kterými se slečna malinko liší od ostatních cestující. Třeba toho neskutečně unudlaného nosíku. Hleny jí tečou kamsi k bradě a po prstíkách, kterými svírá dřívko sladké dobrůtky. Všelijak s ním točí a slintá. A pak udělá slečna hororový pohyb. Lidi, ona si přendá lízátko do druhé ručičky, a tou první, kterou lízátko předtím držela, tou první ponořenou v hlenech a slinách, se chytne ne madla svého kočárku, ale toho autobusového! Ano, toho madla, kterého se my, často starší a dospělejší cestující obyčejně držíme! Zírám na ten úkaz. Já se o to madlo obvykle opírám. Zanudlané děcko na mě roztomile jukne těma velkýma kulatýma očima. A já svýma očima hledám zodpovědnou osobu za nezletilý úkaz. Matku. Uhádnete, co dělá?

Ano, zlobí.

Mé pomyslené červené světýlko nad hlavou se může ublikat. A možná mu brzy pod takovým náporem praskne žárovka.

(moment… juknu se, kolik mám lajků na efcébéčku… ťuk ťuk… hustý!)

Mladík ve čtyřech letech ví, že zlobí, ačkoliv samotnému významu toho slova nejspíš nerozumí, ale… „Žikala to maminka.“ A maminka nezlobí?, chce se mi zeptat.

Z autobusu jsem odešla poněkud zhnusená. A obraz obličeje onoho jistě nejkrásnějšího děcka pod sluncem mě stále pronásleduje.

(píp píp… jé, komentář!)

Když děti zlobí, znamená to, že dělají něco, co rodiče nechtějí, aby dělali. Jenže mobil? Mobilní epidemie? Stačí se porozhlédnout téměř kdekoliv, tedy, zvednout hlavu od svého mobilu a podívat se téměř kdekoliv, a uvidíte, jak jsme zasažení. Tahle nemoc se zahnízdila v našich životech pomalu a postupně, zato s trvalejšími psychickými důsledky. Jsem taky postižená, a kolikrát se musím kontrolovat, abych tu věc konečně vypla.

(kde je, k sakru…. uf.. na stole. No, radši si ho dám k sobě… tak, a můžu pokračovat v psaní...)

V souvislostmi s dětmi je mobil jakousi náhražkou rodičů. Rodič potřebujevejr… hledětdo svého mobilu, tak zabaví dítě. Chce zabavit dítě,a tak mu svěřímobil a/nebo tablet na hraní (NA HRANÍ!!!). Zabavuje ho tak proto, aby nezlobilo. Kdyby zlobilo, musel by ho vychovávat nebo si s ním hrát. A to nemůže, protože potřebuje hledět do svého mobilu. Začarovaný kruh.

(klof klof… ale to nic, poslala mi kámoška fotku oběda – obrovský hamburger se slaninou… takže píšu: „To se máš!“ a… a ještě jednoho smajlu…)

Já viděla dokonce děcko, které mělo tlačit na nočníku. Matka mu svěřila mobil, aby na nočníku vydrželo sedět a neodbíhalo, a ono se tedy koukalo na pohádky. Myslím, že potřebu nevykonalo. Není překvapením, že kolikrát venku jedou děti v kočárku s mobilem nebo tabletem na klíně.

(tu du dů tu du dů… „Jé, ahoj...“)

Pokud opravdu chcete poznat, jak na tom jsme, nechte auta v garáži a cestujte soc… veřejnou hromadnou dopravou. A dívejte se.

Sedím ráno v metru, jedu do práce, a na tom dlouhém sedadle naproti mně sedí cestující. Je jich šest. První slečna čte obrovskou tlustou knihu. Má můj obdiv. Dalších pět, jako pět stejných vlaštovek na drátě před odletem v září, klofe nebo čučí do mobilu. Kolik je to procent? Moment…

(klof klof… 5 x 100 : 6… to máme….)

83,3333333333333333333333333333333333333333333333333333333333 !!!!

83 procent cestujících pravděpodobně klofe!

Často se mi stává, že zvláště v MHD lidi zapomínají úplně na to, že nejsou doma, a pouští si zvuk nahlas. Onehdá se od jednoho sedadla v autobuse ozývaly dost děsivé zvuky – znělo to jako poplach v kurníku, jako mnohonásobné kdákání. Pozorovala jsem ostatní cestující a všichni měli takový ten zvláštní výraz, jako „vadí mi to, ale nemám odvahu to změnit“. Tak jsem přistoupila k oné cestující a upozornila ji na fakt, že má používat sluchátka. Opravdu si to neuvědomila, sluchátka v uších si pevněji ukotvila. Dodnes netuším, co zábavného sledovala, ale jsem ráda, že pro zbytek mé cesty kdákání umlklo.

(píp píp… pardon, momentík… jdu si přečíst zprávu na whatsupce…)

Čím lepší a dražší mobil, tím lepší a dražší jsme my. Spousta lidí má na mobilu všechno – platební kartu, slevové karty do obchodů, svou vlastní identitu a zřejmě manželku, děti i psa. Nechtějí ho pustit z ruky, protože co by měli, kdyby zmizel? Čím by byli, kdyby…? Matrix.

(crrr… crrr… si to vezmu, chviličku, prosím!)

Mám za to, že v potřebě užívání mobilu, ať už čtete a píšete zprávy, posloucháte hudbu, hrajete hry, sledujete videa, je kus velké potřeby hraní. Dětského hraní. A potřeba odpoutat pozornost od problémů, které si nosíme hlavě, potřeba udržování rituálů, které nám možná v dětství chyběly. Místo toho, abychom je pomocí mobilu budovali, si paradoxně vytváříme ještě větší chaos. A přitom jediné, co nás může vysvobodit, je prosté bytí spolu. Reálné bytí. Kafe, kino, Člověče, nezlob se. Pokud máte pocit, že ono bytí spolu si nahrazujete bytím v mobilu, pak si vyhledejte na internetu (nejlíp na mobilu) pojem „nomofóbie“, její příznaky i léčbu.

(jééé, tady leze broušek… moment, já si ho jen vyfotím, hned to bude...)

Možná mi ani tolik nevadí ten fakt, že je někdo na mobilu, ale děsí mě vědomí, že čtyřleté dítě má v hlavě uloženou informaci, že když si hraje na mobilu, zlobí.

Prosím vás, už nikdy nikdo netvrďte malým dětem, že jde o zlobení!

(tu du du dů… do háje, dochází mi baterka!)

Kdo si hraje, NEZLOBÍ.

A basta fidli.