Prostě psí

My, nepejskaři, je můžeme milovat, aniž bychom je vlastnili. Některým z nás bohatě stačí psy jen pozorovat, občas být tam, kde jsou i oni, a občas je vpustit na naše území, do našich životů, přízně i nepřízně.

Jako malá jsem milovala kočky. Klekla jsem si, udělala z dlaní mističku a čekala, až si samy, kočky hloupé, přijdou po pohlazení. Kupodivu vždy přišly, domnívaje se, že v dlaních schovávám kus salámu, a kupodivu se nikdy nezlobily na mě za to, že šlo o podfuk. Pohladit se nechaly. Vrněly a láskyplně se třely o mé nohy.

Jako velkou mě milují psi. Je to až s podivem, poněvadž žádného psa nemám a nikdy jsem neměla. Možná je to tím, že ze mě cítí kočkové fluidum – na rozdíl od jejich páníčků, já po nich totiž nic nechci. Nemorduju je jako děti, nenutím je si sednout, lehnout, panáčkovat nebo něco přinést. Nechci po nich, aby na zavolání přiběhli. A ani nemusím klečet s nastavenými dlaněmi a tvářit se, že pro ně něco mám.

Ke klanu pejskařů tedy nepatřím.

Možná to zní trochu smutně, ale řekla bych, že psy lidstvo potřebuje čím dál víc. Potřebuje nejlepšího přítele, věrného kamaráda, a kdyby snad sám od sebe věrný nebyl, je možné si jej vycvičit. Pes je jedním z preventivních léků na depresi, záminka, proč podstupovat pravidelné procházky při vysokém krevním tlaku, důvodem, proč si kupovat a proč číst psí časopisy, proč vybírat kvalitní psí žrádlo, proč utrácet desetitisíce za veterináře a proč vstávat brzy a chodit pozdě spát. Když děti vypráví o svých domácích mazlíčcích, jejich tvář se většinou rozzáří. Ať mají doma nebo ve škole jakékoliv trable, pejsek je mírní. Baví mě pozorovat, jak se pejskaři venku dávají dohromady. A baví mě se čas od času stát součástí jejich života. Bodejť by ne, vždyť jsou pro mě častokrát zdrojem poučení i poznání...

Některé psí kontakty jsou doslova milé. Kamarádčin malý pejsek, lépe řečeno fena, mě léta romanticky vítala. Panička zavolala moje jméno, pustila vodítko. Běžely jsme si vzájemně vstříc chodníkem jako v romantickém filmu (pamatujete závěrečnou scénu filmu Pretty Woman?), ona radostně štěkala, já neštěkala, až jsme se střetly, já si klekla a hladila ji, ona stále štěkala a do toho mě lízala a okusovala a obíhala mě, zamotávala do své přízně, tedy do svého vodítka. Na konci setkání se už neloučila, závěrečný rituál byl už zřejmě nad její chápání. Učila mě hm… hm… učila mě tomu, že se nemám bát začínat znovu a znovu.

Ondy, jednoho letního brzkého rána, kdesi ve slunném Řecku, šla jsem se projít do olivového háje. Tu se objeví šelma, zastaví se pár metrů ode mě a štěká na mě jak pominutá. Očima pátrám po jejím páníčkovi a myslím si o něm svoje. Po dvou minutách se objeví a tak ho anglicky požádám, aby si své psisko zavolal, že na mě stále štěká. K mému úžasu mi páníček sdělí, že „Pes se bojí mě!“ To setkání mě naučilo tomu, že… hm hm... není vždy vše takové, jaké se na první pohled zdá (tedy přistoupím-li na páníčkovu verzi).

Ondy se procházím lesoparkem. Ničeho netuše, objeví se cosi za zády a to mi položí obrovské tlapy na ramena, div že mě nepovalí. Hned zjistím, že jde o obří šedé stvoření, zřejmě o dogu, a hledám jeho člověčího druha. Ano, paní za ním pospíchá. Dnes si nevzpomínám, zda se omluvila, ale pamatuji si jasně, že mi sdělila, že pejsek je ještě štěně a chce si hrát. Co si mám počít s takovou informací? Vykládám si to tak, že si mě spletl se svým bráškou nebo sestřičkou a vlastně jsem ráda, že ne s tenisákem… A poučila jsem se. Štěňata si zkrátka… jen ráda hrají...

„Mami, vstávej!“ budily mě děti, není to tak dávno, budily mě proto, že je vzbudilo vití a štěkání u hlavního vchodu našeho domu. „Musíš ho zachránit!“

Ano, další kapitolu mého nepejskařského života je zachraňování.

Že by potulný pes? Vykouknu z okna a vidím sousedovic obříka, který pobíhá u dveří, štěká a kňučí. A když se podívám na mobil, vidím, že jsou čtyři hodiny ráno.

A tak jsem zachraňovala… Pejsek byl úplně mimo sebe, jak se chtěl dostat domů, ale byl tak na nervy, že jsem pokus o pohlazení radši oželela. Sousedům jsem se nedozvonila. Psí povyk vzbudil dalších několik pejskařů žijících poblíž. Po dohodě jsem zavolala policii, která dorazila už za 24 minut. Pan policejní zůstal pěkně v autě a hovořil se mnou skrz otevřené okénko. Musela jsem se legitimovat a kdoví co ještě. Několik sousedů pročesávalo park v obavě, že jeho páníček tam někde zůstal. Pejsek stále vyváděl a naše pátrání zaměřilo na shánění telefonního čísla na páníčky. Většina probuzených lidí odešla, já, zodpovědná za zavolání policie a svědek, zůstala. Nakonec se sousedka objevila, rozespalá, ve dveřích svého bytu v šest hodin ráno, pejsek vesele zaplul do dveří a policajt si od ní vzal jen jméno a datum narození. Když jsem se ho zeptala, jestli si myslí, že je to v pořádku, že tady všichni blázníme kvůli psovi a ona si spokojeně chrní, mávl rukou, řka, že zřejmě páníčci pařili a že to všechno dobře dopadlo a odjel. Druhý den jsem si omluvu pro sebe i pro několik vzbuzených spoluobčanů od sousedky víceméně vynutila. A poučení? Hm hm… že je vše jednou poprvé? (Díky obříkovi jsem poprvé vytáčela slavnou linku 158…)

„Mám tu pejska!“ volá syn. Najdu ho před vchodem se starou pudlicí. Pudlice má na krku obojek a na něm známku s kontaktem na pevnou linku veterináře. Je velice přítulná. Je neděle odpoledne. Co budeme dělat? A tak volám jedné své známé - pejskařce, která podle popisu pejska poznala a popsala mi i dům, kde bydlí. Pejska jsme odvedli, zazvonili u vrátek, páníčka otevřela, řekla, že často utíká, pudlice radostně vběhla přímou čarou rovnou do domu, zřejmě proběhla předsíní a zaparkovala na gauči v obýváku, páníčka zavřela a my jsme tam stáli jako tvrdá „y“ a ještě chvíli lovily ve vzduchu omluvu či slovíčko „děkuji“, avšak marně. Po chvíli nás to přestalo bavit a odebrali jsem se domů. Poučení? Všude dobře, doma nejlíp...

Psy jsou různí. Zvláštní je to, jak se vizuálně podobají svým páníčkům a jak někteří páníčci se svými svěřenci komunikují. Téma úklidu po psech je tématem samo pro sebe. Když v Praze roztává sníh, mívají kritici hovínek žně. Poučení? Šlápnout do hovna (pokud nejste dvouleté dítě a kromě botiček si do exkrementu nezaboříte i prstíky, které poté ochutnáte) přináší štěstí…

Je brzké jaro. Brzké jaro naláká bruslaře, běžce a pejskaře do lesoparku. I mě. Sednu si na lavičku, položím vedle sebe tašku a vyhřívám se. Tu se objeví cosi, zřejmě doga, v tlamě si nese kroužek, zřejmě hračku na aportování. Mrkne na mě a na chvilku se zastaví na druhém konci lavičky. Hračku odloží, zvedne zadní tlapku, a dřív než stačím cokoliv říct, označkuje rychlým krátkým proudem svou část lavičky. Jeho podpis naštěstí respektuje území mé tašky, tedy, naštěstí vyvázne bez újmy. Pejsek si sebere hračku a odkráčí pryč. Páníček ho dobíhá a jako jeden z mála pejskařů, se omlouvá. Poučení? Pěkně se poděl o lavičku…

Na konci článku by se slušelo zmínit nějaké velké téma, podtrhnout smysl napsaného, tak, aby čtenář odešel aspoň nějak poučen. No, zřejmě nic objevného ze sebe nevymáčknu. Ale zkusit to můžu, že?

Nejčastější dětskou fóbií je strach ze psa – nikdy, prosím pěkně, děti psy nestrašte! Většina dětí s postižením se nebetyčně bojí těchto chlupatých bytostí a tvrdit jim, že jsou psi hodní, je holý nesmysl. Ovšem některé děti s autismem nebetyčně milují tyto chlupaté bytosti a pokud takové dítě potkáte, raději svého miláčka chraňte. Mohl by být na potkání umazlen.

Každý rok, zvláště před Silvestrem, se ozývají ochránci zvířat, pochopitelně především psů, a demonstrují proti ohňostrojům a petardám. Mám za to, že by se svět bez ohňostrojů a petard obešel spíše, než dobrá polovina domácností bez svého pejsánka.

A to nejlepší na konec. Víte, někde na horách mám velkou lásku. Velkého bílého psa. Ležel pod stolem kdesi v hotelu, já k němu přišla a řekla jen: „Ty jsi ale krásnej!“ a mladík se posadil a namísto odpovědi mi podal packu. Pak si lehl na záda a nechal se podrbat. Když si jen na tu scénu vzpomenu, je mi mile u srdce. A poučení? Velkou lásku můžete potkat na nečekaných místech a rozhodně v nečekané podobě. Třeba psí. Kdybyste ho náhodou potkali, je to velkej bílej pes a jmenuje se Kazan, že mu posílám pac a pusu :-)