Aviofobie znamená ve zkratce strach z létání dopravním prostředkem, který je k letu určen. Toto je krátký a téměř veselý příběh o tom, jak jsem letěla. Nerada, ale letěla. Je pozdravem pro ty, kteří se nebojí přiznat, že se bojí.
„Jé, pojeď se mnou do Londýna na služebku!“, šveholí má roztomilá kolegyňka. Jak? Letecky. Kdy? Za pár měsíců. To je až za dlouho… takže jsem to odkývala… vždycky to nakonec odkývu.
Já cestuji nerada. Ještě tak po svých, na kole, autem, autobusem, vlakem - to zvládnu. To vše se pohybuje plus mínus po zemi. Mohu sesednout, zastavit, přestoupit. Dokonce i s vodou nemám problém. Taková výletní loďka za horkého léta, z níž se linou pomalé luzné melodie… Zato s letadly mám problém. Nahoře je mizerné množství kyslíku a zima. Zem je nahrazena kobercem potaženou podlahou, pod kterou tuším obrovské propadliště a někde dole drahou Matičku. Okýnkem sice mohu obdivovat nebe a mráčky, někdy i osvětlená města - a ta působí věru impozantně, ale co takhle otevřít větračku? Jsem uvězněná v přístroji a závislá na tom, JAK funguje, JAK zdatní jsou piloti, JAK promyšlené jsou letové dráhy a JAK klape spolupráce s řízením leteckého provozu na Zemi. Nevěřím JAK lidskému faktoru, TAK automatizaci… zkrátka - při cestování aeroplánem bývám více či méně zoufalá. Jenže čas od času do letadla znova vlezu, za prvé proto, aby mě někam přeneslo, za druhé zřejmě proto, abych ověřila, jak jsem na tom psychicky.
Takže - vzhůru do Anglie… baj ér!
TAM
Sejdeme se brzy ráno na letišti. Tři hodiny spánku nikomu nesvědčí.
Jdeme se odbavit. Já, která nemám zkušenosti, se dozvím, že naše zavazadla nepoletí v zavazadlovém prostoru, nýbrž přímo v kabině. To proto měly mít daný rozměr. Pašuji pro známého echt dárek s Čech – Becherovku. Slečna ji vytáhne z kufru, na chvilku zaváhá, neboť je originálně zapečetěná, ale pak ji vhodí do koše. Inu, co se dá dělat. Tekutiny – spreje, olejíčky, nacpu do předepsaného pytlíku. Přiznávám se i ke dvěma nůžkám (jedny na manikúru, druhé střední na stříhání) v toaletní tašce, ty ovšem nikoho nevzrušují. Procházím pro mě novinkou – čtečkou pasu a skenem obličeje. Vše v cajku.
Naloďujeme se do letadla. Nastává lehký chaos kvůli umístění příručních kufříků, které sice hloubkou odpovídají výšce prostoru v přihrádkách, nikoliv však šířkou. Víceméně ten můj se ubytuje o pár metrů dál ode mě, kabát vmáčknu zase jinam. Navíc - hrozně se mi chce. V poslední místnosti před kontrolou letenek byly toalety zamčené. Můžu? Už ne, odpoví letuška rozhodně. Ach jo. Sedám si, dávám si pás přes… břicho. Znovu ach jo. Rolujeme, letuška předvádí svůj bezpečnostní airobik, zatím ještě pozorně sleduji pokyny. Vesta, maska, exit. Ach jo. Nabídnu si pastilku kvůli tlaku. Docucám ji ještě dřív, než se odlepíme od země. Ach jo. Zavírám oči a v hlavě si přehrávám uklidňující scénáře. To už mi po tváři tečou slzy. Chci pevně stisknout něčí dlaň, abych se cítila bezpečně. Nějak se letadlo srovná a pípne oznámení, že můžeme eventuálně na WC, což je báječné.
Jsem relativně v pohodě. Vezmu si tablet, začnu se soustředit na kreslení. V určité fázi prolétáváme turbulencemi a já si v hlavě radím, že je to přirozené, protože prostě fouká vítr. Jedna je obzvlášť velká a cukne s námi o pár metrů a mě málem vylítne z ruky pero. Ach jo.
Mezitím úzkou uličkou projíždí letušky s vozíky a nabízí kde co – jídlo, pití, parfémy. Mám v uších sluchátka a nic nechci. Pak zaslechnu rozhlas a poslední větu, kterou s radostnou intonací zašveholí ženský hlásek: Přejeme vám hodně štěstí! Cože? My už padáme? Tu se v chodbě objeví vyzubená stevardka a v ruce třímá vějíř výherních losů. Ach jo. Je to tu jak na poště… uf. Něco se děje, letadlo se nějak zhoupne a pak jako když škobrtá. Zavřu oči a říkám si – je to jen větříček… pak oči otevřu a koukám okýnkem – no jo, přistáli jsme!
ZPĚT
Zpět to bývá lepší. Vím totiž, kam se vracím. Domůůůů…. vidina domova je pro aviofóbiky velmi osvobozující. Víte, kam. Jenže – ještě není vyhráno. Obzvlášť, vyrážíte-li z Anglie, konkrétně z letiště Stansted.
Tedy… naše skupina dorazí včas. Moje kamarádka a kolegyně v jednom, ano – ta roztomilá, která mě do toho navezla; má lehké zdravotní potíže a musí. Já zatím ne. OK, počkám na tebe a postavím se nedaleko odbavovacího koutku. Tedy z toho místa to vypadá jako koutek. Kolegyně procházkovou chůzí najde toalety, vykoná potřebu a procházkovou chůzí se vrací, pomalu, opravdu pomalu, ke mně. Mně stoupá v těle hladina adrenalinu. Jak jste zřejmě pochopili, na rozdíl od horolezců, potápěčů a závodníků Formule 1, já jsem ten typ, kterému adrenalin nedělá dobře.
Vytáhnu z batohu vodu v pěkné plastové lahvičce s širokým otvorem a válcovitým tvarem, kterou jsem si koupila v Londýně, a chci ji provézt. Abych to stihla ještě před odbavením, vypiju její obsah na ex, jinak by mi vodu vyhodili i s lahví. Kolegyně se pomalu objevuje a obě se zařadíme do fronty. Netušíme, co přijde. Netušíme, že mezitím nás předběhla asi stovka cestujících. Netušíme, že koutek není koutek…
Jak jen „to“ popsat? Mám zato, že v češtině chybí slovo, které by vystihovalo tááááááak dloooouuuhooouuuu froooooontu. Nejdřív chaotický dav, pak sice přímou čarou dohlédnu k asi dvěma stanovištím check-outu, ale v tom prostoru je několik set metrů dlouhé ohraničení ze sloupků s pásky, jako kdybych zkrátka vzala pětimetrovou stuhu a složila ji do úhledného dvaceticentimetrového svazku, akorát to násobte metry. Fronta se hýbe, ale šnečí rychlostí. Navíc zjistíme, že z druhé strany otevřeli novou frontu a několik lidí tím získalo výhodu. A co hůř - začíná se mi chtít. Začíná se mi vážně chtít. Ukazuje se, že vypít obsah mé lahve nebyl dobrý nápad.
Několik lidí se ptá zřízence nejisté národnosti, věku a rasy (starší Ind? Turek? Věk 60? 70?), co jako mají dělat, když jim letadlo odlétá za dvacet minut. Vždy s předstíranou soustrastí pokrčí rameny a odpoví, že jim pomoci nemůže. Po hodině se ocitám zhruba v polovině fronty a už se svíjím. V hlavě si přehrávám scénář, jak vykonat potřebu. Vlastně to není tak nemožné. Mohla bych si rozepnout kabát, přes pas zavázat svou velkou pletenou šálu, sundat kalhoty a tak a použít tu moji skvělou plastovou lahvičku, ano, tu vypitou plastovou lahvičku válcovitého tvaru s širokým otvorem a… možná by si nikdo ničeho nevšiml. Nebo taky ne. Mezitím dav za mnou drze předběhne vysoký cosi a tvrdí, že mu uletí letadlo. Jsem na... A ptám se davu za mnou, jestli je s tím v cajku. Paní přede mnou se opět ptá zřízence, co má dělat, když jí to letí. A on opět odpoví mantrou Nemohu vám pomoci. Vysoký cosi naostro podlézá pásky přímou čarou k odbavení, paní přede mnou se nehodlá vzdát svého práva na odlet a následuje ho. Já mám úplně jiný problém. Chci! Bože, já FAKT MUSÍM! Zatím co před skutečnýma očima vidím tmu, můj zrak vnitřní se potápí v hlubinách mého močového měchýře… nějak mi svitne a volám na onoho zřízence nejistého původu a během svého svíjivého tanečku mu sdělím, že musím na toalety, a jestli je OK, že nechám zavazadla u své (již spokojeně vyčůrané) kolegyně a že se pak do fronty vzorně vrátím. Věřte nebo ne, uvěřil, že to na něj nehraju, možná trochu pomohlo, že jsme obě mladistvě vyhlížející blondýnky, ten pán nejistého původu a ten samý pán, který jako ohraná deska opakuje, že nikomu nemůže pomoct, nám pomohl. Řekl, ať jdeme k němu. Sehnula jsem se, abych podlezla pásek a málem shodila dlouhou řadu zábran. Pán mě hbitě upozornil, ať to nedělám, pásek odcvaknul a ukázal ke stanovišti check-outu… Uf.
S útrpným výrazem v obličeji a oněmi zvláštními přirozenými křečemi v těle jsem naházela svoje saky paky na tácy, oddělila oddělitelné a vyňala pytlík s tím, co jsem považovala za tekuté. Při průchodu branou ona zlověstně zapípala. Zřízenkyně mě poslala k jiné bráně a přikázala mi, ať si zuju boty. Chlapík za ní mě navigoval a sebral mi, Bože, on mi sebral kromě obalu na tablet z ruky i obálky s pasem a s letenkou! Cítím se nahá! Brána mě projela, mladík pochopil, že jsem na nervy a zašvitořil, prej jestli si ten obal na tablet může nechat. Ne!, vyškubla jsem mu věc z ruky.
A hurá, už jsem kvačila na WC. Tam… jak jen to popsat????
Vrátila jsem se k odbavení a počkala na svůj kufr. Postarší zřízenec, zjevně opravdu původní Brit, už prohledával jeho obsah. Vyndal toaletní taštičku. Zvedl deodorant a podíval se na mě. Řekla jsem, že mi to je jedno, a tak ho vyhodil. Vytáhl z taštičky zubní pastu, dentální gel a Ibalgin v tubě, dokonce malý lak na vlasy a dal to do dalšího pytlíčku. Angličané zjevně považují krémy za tekutiny. Vhodil to do nějakého rentgenu a pak vrátil. Že jsem v tašce měla stále dvoje nůžky, ho nijak nevzrušovalo. Uf… prošla jsem. Na mobil mi mezitím přišlo číslo brány a info, že je brána otevřená jen do 18:20. Nastala další panika - musím tam být za dvanáct minut. Zatím co moje kolegyně se opět plazí, já tentokrát mašíruju a dělám dobře, protože k bráně to je ještě kilometr, ne-li dva. Ale i ona nakonec dorazí a opět se nalodíme do stroje.
Myslela jsem, že bude moje psyché po tom dramatu s potřebou zklidněná, ale zcela nebyla. Během letu mi buší srdce, snažím se sedět v předklonu, řízeně dýchám, zírám na kobereček a toužím rozplácnou své tělo do uličky, abych byla přeci jenom aspoň o těch pár cenťáků blíž ke naší drahé Máti. Letušky opět nabízí kdesi cosi a několikrát se u mě zastaví vozík, abych si mohla prohlédnout drastické varovné fotografie na krabičkách cigaret. Tak málo stačí… ale… Božínku, Božínku, já jsem TAK skvěle vyčůraná! :-)
V letadle sdílíme s ostatními kolegy šílené zážitky z check-outu. Někdo přišel o pár věcí jako o šperky nebo sluchátka. Asi aby ona nebezpečně vypadající dáma (učitelka ZŠ) někoho v letadla neuškrtila. Holt, má-li úředník moc… Ten vysoký kdosi, který předběhl všechny, se prý stejně zdržel při kontrole, byl spatřen, kterak zoufale lomí rukama.
Zmíním se, že to pošlu sem, na i-DNES, abych na pracovníky v Standstedu seslala pěknou dlouhou škytavku.
Na druhou stranu – zdravím pana zřízence nejistého původu a děkuji jemu i svému nápadu, že provezu pěknou lahvičku, že jsme let nakonec stihly. A uvažuji, že před příští zkušeností podstoupím kurz „Jak se přestat bát létání“, ovšem jen za té podmínky, že mě zbaví také právě získané fóbie z letiště, jeho zaměstnanců, front a odbavovacích koutků.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Aviofobie
https://www.stanstedairport.com/?utm_source=gmb&utm_medium=organic&utm_content=london_stansted
