Událost na FFUK všechny zasáhla. Ptáme po smyslu a hledáme způsoby, jak se s ní vyrovnat. Na otázku „Proč?“ jsem také hledala odpověď. Adresovala jsem ji dětské autorce obrázku, který byl k vidění na sloupu u vchodu do budovy.
Milá Nellinko,
chtěla bych Ti moc poděkovat za ten obrázek.
Ty nebo tví rodiče zřejmě přišli a nalepili ho, já jsem zapálila svíčku a položila rudou růži. Růže krásně voní. Stačilo by jen poděkovat, ale já bych Ti ráda povyprávěla o tom, jak se stalo, že jsem si Tvého obrázku všimla. To bylo tak… poté, co jsem položila tu květinu a zapálila svíčku, šla jsem se trochu projít...
Na protějším náměstí jsem objevila další les už skoro vyhaslých svíček a zmoklých květin a vzkazů. A taky velký oheň. Stála jsem tam a pozorovala kolemjdoucí. Někteří pokládali svoje svíčky a povídali si o tom, co dělali, když se to stalo, jak se tu zprávu dozvěděli a zda znají někoho, pro nějž jejich svíčka plá… Sledovala jsem skupinky turistů, které právě procházely, a říkala si, na co asi myslí? Naslouchala jsem cinkání tramvají, motorům projíždějících aut, pozorovala šedá mračna a vnímala prostor mezi Rudolfinem a školami otvírající se k Vltavě a k Pražskému hradu. Musela jsem přemýšlet nad tím, co si my, kterých se to bezprostředně netýkalo, máme odnést, co si máme uvědomit. Ať jsem si lámala hlavu, jak jsem mohla, vycházelo mi jediné – snažit se být lepšími lidmi. Jenže… co přesně to znamená?
Hledím k budově, která byla nedávno objatá, zda by mi třeba nedala odpověď. Nic. Možná něco říká, možná to říká moc potichu nebo tomu, co říká, možná nerozumím. A tak jsem vydala vydala zpátky k ní. Přes ulici, přes přechod pro chodce. Na semaforu se právě rozsvítila zelená a v tom samém okamžiku jsem zaslechla houkání blížící se sanitky. Nevykročila jsem, stála jsem na kraji chodníku. Její houkání sílilo. Pár lidí pokračovalo nevědomky v přecházení. Když už byla sanitka docela blízko, několik z nich se vylekalo a zbrkle odběhlo na druhou stranu. Jakmile projela, na semaforu se objevila červená a kolem vozovky zavládla taková minuta zvláštního ticha. I když nejelo žádné auto ani tramvaj, nikdo si nedovolil přejít. Až když znovu zazářila zelená, vykročili jsme.
Před fakultou jsem si začala znovu prohlížet ty svíčky a těch pár zbylých plamínků. Tu někdo procházel a ukázal směrem ke mně a řekl „Jé, to je hezký anděl!“
Myslel tím tvůj obrázek, já stála hned vedle sloupu, na němž byl nalepený…
Jak se stát lepšími lidmi?
Víš, Nelli, i dospělí si rádi hrají na hrdiny. Stejně jako v pohádkách se někteří snaží stát chrabrými rytíři a poprat se se zlem v podobě dračích hlav. Spáchat tím rychlé dobro nebo dokonce zázrak, ale podle mě se počítá i něco docela malého, co můžeme udělat pro druhé, protože někdy rozhodují i krátké chvilky. Třeba neváhat a nepřekážet sanitce, která spěchá k pacientovi nebo s pacientem do nemocnice.
Těžko říct, zda mi to vyprávěl semafor, sanitka, sama univerzita nebo - Tvůj anděl? To byl vážně moc dobrý nápad ho tam nalepit. Kromě toho, že možná vypráví, umí potěšit každého, kdo projde kolem. Žádný památník, který se má postavit, nebude tak krásný jako ten anděl od Tebe.
Měj se krásně, Nelli, a ještě jednou díky.
A.
