Mezinárodní den dětí. Soutěže, vyhrávání, odměny. Cukrátka, hračičky a serepetičky. Co byste si přáli, aby vám rodiče k MDD nadělili?
Vzpomínám na své dny dětí, na to, jak jsme dostávali balíčky se sladkostmi, jak jsme soutěžili a jak ve škole panovalo nepsané pravidlo, že na MDD se nezkouší a nepíší písemky.
Letos jsem se rozhodla, že si k MDD pořídím vlastní dětský balíček. Nakoupila jsem pár dobrůtek. Nerada bych dělala reklamu cukrovinkám, pokusím se tedy některé alespoň popsat - tak třeba malou bonboniéru, jejíž bonbonky ukrývají lok pirátského moku, průhledné tvrdé oválky s ovocnou příchutí - nejoblíbenější bývávaly červené; zelené bonbonky pojmenované podle vačnatce, bílé mentolové bonbonky, kterými jsme nabíjeli umělohmotné pistole a stříleli po sobě a byla to ohromná legrace, ubrečené keksy, horské oplatky, sušenky k tancování. Ráda bych otevřela žlutou plechovku s bonbony pojmenovanou podle nejteplejšího ročního období... žel ta se už nevyrábí. Také jsem nesehnala pískací lízátko. Jistě chápete, že jsem coby děcko byla, podobně jako všechny děti, pěkně mlsná. Kromě toho se schovává v balíčku malý plyšový šamánek, jenž žije v rybníčku a klábosí s noční oblohou, a jedny dětské omalovánky.
Co byste si přáli, aby obsahoval váš balíček k MDD?
V práci často konverzuji s různě starými dětmi. Rozhovory se točí kolem oblíbených hraček, her, míst, kde žijí a jejich rodiny. Tomuhle klukovi bylo téměř šest let:
„Kdybych ti mohla dát k MDD balíček, co bys chtěl, aby v něm bylo?“
„Čipsy.“
„A co bonbonky?“
„Čipsy.“
„Ty nemáš rád bonbonky? Ani gumový medvídky? Ty mají rádi všichni…“ nedám se.
„Mám nejradši čipsy.“
„Hm… a co ještě?“
„Pejsky!“
„Šmarjá, ty jíš pejsky?“
„Ale né, babička má dva pejsky a já bych za ní rád jel, abych si s nimi mohl hrát.“
„A co ti v tom brání?!“ reaguji automaticky.
„Teď to nejde. Babička bydlí na Ukrajině.“
Já vyrůstala v míru. Tedy v tom na věčné časy. Ve sladké nevědomosti. Jako k Bohu jsem vzhlížela k pánovi, který mě šátkoval, nějakou dobu chodila do Pionýra. Ta nevědomost byla v mém nevědomí kořeněná kolektivním napětím, takže vlastně byla taková… taková… no… hořkosladká.
Ona hořkosladkost se na mě přilepila i při tomto rozhovoru.
Zmohla jsem se jen na: „To se ti určitě splní. Jen musíš ještě chvíli počkat….“
Své děti jsem nechala nakouknout do svého balíčku a povyprávěla o tom, jak dobrodružné bylo vytáčet číslo na telefonu a při zpětném kroucení ciferníku doufat, že vám ona zarážka neusekne ukazováček. Nebo jak jsme vybírali mezi jedním, pak dvěma televizními kanály, a s nadšením sledovali Večerníčka v šest i v sedm hodin. Z balíčku jsem vytáhla ty hustý omalovánky a vysvětlila jim, že omalovávat podle vzoru bylo za mých dob děsný terno, a dodala, že tehdy pastelky voněly. A pak jsem jim něco nabídla. A něco zbylo i pro mě.
Večer jsem si vzpomněla na toho klučinu z práce.
Jeho vysněný balíček by jistě obsahoval kamion plný čipsů, dva psy, babičku a mír.
