Politické množiny

Jako lehce starší ročník si dobře pamatuji zavádění množin do výuky matematiky na základní škole. Na které straně katedry to tehdy bylo jsem „nonšalantně“ vynechal, aby mně zůstala alespoň nějaká naděje na případný obdiv skupiny mladších „dorostenek“.Protože jsem byl velký „snaživec“ osvojil jsem si, pár let před touto pronikavou změnou osnov, rychlou znalost malé i velké násobilky, která mně vystačila k slušnému „vegetu ve školních škamnech“.

Množiny jsem přijímal obtížněji. Až po čase mě přesvědčily některé pravdivé příběhy, jejichž jednoduchost mě fascinovala. Například vzpoura gymnazijní třídy, která ve chvíli, kdy přednášející středoškolský profesor přírodopisu zval třídu do prostoru mezi lavice a tabuli, aby si studenti zblízka mohli prohlédnout preparovaného chrousta obecného (Melolontha melolontha) dříve osvědčeným povelem: „Pojďte k tabuli !“ ale k tabuli se přišoural jen „šplhoun“ Novák a zbytek třídy odůvodnil svůj vzdor „množinovou logikou: „Neřekl jste přece, pojďte všichni k tabuli !“  

Logika mně učarovala i později, když jsem si osvojil rychlé vyřčení tautologického obratu „Není pravda, že neprší“,  abych mohl větší části zkoprnělých posluchačů radostně sdělovat objevné, že nejenže prší, ale přímo leje…!   Tím jsem začal později považovat sám sebe přímo za „znalce“ zákonitostí logiky a přesného vyjadřování a touto optikou jsem začal měřit život i lidi kolem sebe. Byl jsem sice možná „mírně nesnesitelný“ svému okolí, ale dostatečně mě vždy ukolébalo, že se zpravidla zbytek posluchačů chechtal tomu, koho jsem za porušování logiky ve vyjadřování kritizoval… !  

Tak jsem šel světem jako sice introvertní, ale přece jen mírně zábavný společník, jehož upozorňování na fauly v přesnosti vyjadřování vzbuzovaly přiměřené veselí. Občas mě někdo trumfnul těžším kalibrem typu rozhlasového hlášení: „Ať okamžitě zmizí hromada hnoje na návsi, jinak se do toho  musí předseda (čti starosta...)  vložit…!“    

To mě ovšem spíše posilovalo v přesvědčení, že tyto legrácky jsou denně k slyšení a tím, že nevyschne pramen mého společenského „bavičství“. Časem jsem se stal matematikem z povolání a vyvolával jsem někdy i „salvy smíchu“ vyprávěním historek, kterými jsem znemožnil třídní profesorku, která nás žáky vyzvala, aby si stoupl ten, kdo si myslí, že je hloupý, já jsem se rychle postavil a na dotaz, zda je to proto, jestli si myslím, že jsem hloupý jsem „nacvičeně“ odpověděl : „Ne já jsem jen nechtěl, abyste stála sama!“  

V tomto světle se mně dnes jeví tyto „alogičnosti“ jako nevinná škádlení nemluvněte.   Dnes a denně na mě z TV hovoří  mírně zasmušilá tvář toho, či kterého premiéra naší vlády, který sděluje divákům, že vláda dnes na svém zasedání schválila zákon… . V tu chvíli „roztomile“ zapomíná na skutečnost, že jde zatím jen o návrh zákona, který se musí následně projednat v  Parlamentu ČR (výbory a zpravidla tři čtení na schůzích Poslanecké sněmovny , pak ještě v Senátu ČR – a to vše v případě, že záležitost probíhá hladce…). Proces je to sice dlouhý, leč demokratický a od chvíle, kdy předseda vlády vyhlásil divákům, že…“ jeho vláda dnes schválila zákon…, uplyne ještě několik měsíců a ne vždy je nakonec text zveřejněného zákona shodný s tím, který premiér ( anebo i moderátor - jak je to jen nakažlivé…!)  před půl rokem „vyhlásil“.     

Kdybych byl panikář a premiér takto sdělil z obrazovky, že jeho vláda dnes schválila zákon, že všechny automobily musí mít jako povinné vybavení na střeše světelný majáček, tak ho snad odmontuji z první sanitky, kterou uvidím… !   Tuto chybu dělali zatím všichni předsedové vlád (ať už byli původním povoláním finančníky, prognostiky, knihovníky, právními koncipienty, účetními anebo strojními inženýry ) stejně jako většina jejich ministrů.  

Vím, že si čtenář může říci, jde o drobnost ale přesto získávám pocit, že právě určité nelogičnosti jsou jakési mimikry, za něž se politici schovávají. Mnohdy mám pocit, že ani nejsou schopni poslouchat, co sami říkají, protože vyřknou zásadní a nezvratnou pravdu, kterou si sami po 1-2 minutách naprosto přesvědčivě vyvrátí.  

Čerstvý příklad za všechny: předsedkyně poslaneckého klubu Strany zelených v  diskusním pořadu ČT1 – „Otázky Václava Moravce“ tuto neděli (9.12.2007) naprosto přesvědčivě pronese: „Náš poslanecký klub nehlasoval ani pro jeden pozměňující návrh, který by medvěda porcoval !“  (Pozn. autora: … „poslanecké rozdělování částky 2 mld. Kč státního rozpočtu…).  

Vzápětí ale sama sebe naprosto rezolutně popře výrokem: „My jsme podpořili jednu jedinou změnu, a to byla ta necelá 1 mld. Kč na platy učitelů, na které jsme se dohodli a myslím si, že je to tak dobře.“    

„Spoludiskutéři“ této zábavné pavlačové polemiky (J.Paroubek a J.Čunek) na zcela zásadní protimluv neupozornili   a  nevšiml si ho dokonce ani mnoha cenami ověnčený a jinak vcelku pohotový moderátor pořadu… !  

Když nejde o život…  !  

Ono o něj ale také může jít. Náš oblíbený profesor českého jazyka na gymnáziu rád používal příklad nevěry manželky jednoho z francouzských Ludvíků, která jsa přistižena, byla královským manželem donucena vlastnoručně napsat neopatrnému důstojníkovi rozsudek smrti, který jí Ludvík osobně diktoval: „Omilostnit nelze, popravit !“    

Králova choť  „mazaně“ posunula čárku o jedno slovo dopředu, čímž zcela změnila charakter rozsudku. Gramotný popravčí po přečtení dopisu s pečetí : „Omilostnit, nelze popravit!“   milého důstojníka propustil a ten zmizel v Belgii.  

Vím, že tento příklad ze středověké Francie sice kulhá na všechny čtyři ( a byl zřejmě naším tříďasem účelově vymyšlen…).

A také vím, že z  křesla či z gauče před televizní obrazovkou se vše hodnotí snáze,  ale i malé nepřesnosti – zejména jsou-li trpěny a přecházeny,  mohou časem přerůst ve větší a působit ve společnosti zbytečné hádky a zbytečně zlou krev. Tak proč se politik, který se rozhodl věnovat profesi "profesionálního operního Kecala"  nevěnuje více  tomu, co říká ?