Jsem šmejd a zmrd!

Trápím se, trápím. Že jsem zmrd už jsem skoro „vydýchal“, ale když k tomu přidám ještě šmejd, stydím se na sebe podívat do zrcadla.Ještě ke všemu jsem chytil oba čestné tituly na Nový rok! Je-li lidová pranostika pravdivá, mám se na co těšit. Na konci roku nashromáždím minimálně 366 oslavných pojmenování, protože,  jak je typické pro mě - smolaře, rok je, aby toho nebylo málo, ještě navíc přestupný… !  Přitom jsem se tak móóc snažil.

Zmrda jsem vyfasoval za pravdivě převyprávěnou historku, kterou mi z počátku šedesátých let vyprávěl jeden „spolustudent“ nejmenovaného slavného českého spisovatele, publicisty a glosátora.  

Historka se vázala na studentský život silného ročníku „nadějných mladých lidí“ na publicistické/novinářské/ a sociální fakultě UK.

Silného (a nadějných…)  proto, že ve stejné době studovali stejný „ústav“ i Jan Kavan, Vladimír Železný a další výtečníci.

Příběh se odehrál na vojenské katedře, kde mladí muži z vysokých škol v průběhu studia absolvovali vždy jeden den v  týdnu svou „budoucí“ základní službu, která byla tehdy pro všechny osmnáctileté mladé junáky povinná.

Abych byl přesnější, za 4-5 let vysokoškolského studia si odkrojili celý jeden rok základní vojenské služby, aby pak na ten druhý rok odcházeli podle stupně „šplhavosti“  v hodnosti poddůstojníků – tak zvaných  „absíků“, na ten druhý rok mezi nás, obyčejné záklaďáky, jako naši velitelé.  Docela mě mrzí, že tento systém dodnes nikdo nenazval „promyšlenými počátky vojenské šikany v Čechách!“

Zpět k historce. 

Její autor popisoval situaci z konce roku 1964, kdy mladí budoucí absíci seděli kdesi na cvičáku (jen na ten jeden jediný den v týdnu) a onen dnešní slovutný novinář a spisovatel se najednou chopil svého cvičného a nenabitého samopalu a zvolal: „Dejte mě ostrý, postřílím ty padouchy, co odstranili Chruščova!“  Projev ukončil a utřel vlastní slzu dojetí!

Drobná poznámka: šlo o generálního tajemníka komunistů v SSSR, který odsoudil veřejně Stalinův kult osobnosti, aby se později sám trochu podobně choval. Je o něm známá historka, jak 13. října 1960 si vyzul botu ve shromáždění OSN a tloukl jí do řečnického pultu s výkřiky: „My se nikdy nesjednotíme!“ 

Glosu jsem o mnoho desítek let později zveřejnil v nejmenovaném slavném českém webu, a ejhle onen slavný novinář a spisovatel mně napsal mail, v němž mě označil za zmrda. S důkazy se nemazal! 

Bác ! A teď v dobré víře neobratně převyprávím vlastní zážitek o tom, jak jsem byl přítomen nehoráznému a pološílenému lovu jezevce (příhoda se stala přesně tak, leč v mém dětství před mnoha a mnoha léty – prakticky místo tehdejších honců, když jsem mírně zapochyboval, zda všichni budou znát pravý význam…, jsem doplnil lesní dělníky J) a odměnou je mně opakované tykání s důvěrným oslovením ty šmejde! 

Vím, že jsem si to zavinil sám.

Těžko budu někoho přesvědčovat, že urážka není argument. Sice si dobře pamatuji, že když mně rozzlobená tchyně v jakémsi zkratu řekla „blbče!“ , tak jsem jí vzápětí „vyrazil dech“ větou triumfátora: „Tím ale milá maminko vůbec neřešíme problém, kdo lépe vychovává naše děti…!   

To ovšem v článku technicky provést nejde. Takže zmrd i šmejd na mě ulpěly tak, že se na ulici při naznačení úsměvu kolemjdoucích nervózně otáčím, zda to na mě není nějak vidět. 

Nakonec bych si dovolil slušně poděkovat všem diskutujícím, kteří se mě snažili podpořit příspěvky, či osobními maily.

Díky Vy šmejdi !