Chceš se chovat ctnostně-nedělej to !

V předvánočním shonu si najednou uvědomuji, jak je číslovka tři magická - většina pohádek obsahuje slovo tři (Třetí princ, Tři bratři, Tři oříšky pro Popelku...). Číslovka tři si zahrála i se mnou... ! V první třídě obecné jsem prožil v rychlém sledu, který jsem snad nemohl ani ovlivnit,  tři příhody, které mě "osudově" zatvrdily. "Zhřešil"jsem, pokusil jsem se to napravit a byl jsem potrestán... . 

Zápas

Dobrovolně jsem se přihlásil na náboženství.  

„Studoval“ jsem první třídu obecnou ve venkovské trojtřídce na začátku padesátých let. Tehdy se přihlásit bylo ještě možné – osobní statečnosti rodičů, natož mé,  nebylo zapotřebí ( i když nám to možná někam do posudku „vystřihli“…?). 

Nábor prováděl stařičký místní farář, který byl na první pohled hodný. Téměř jako ta „nejzkušenější“ dnešní  reklamka rozdával barevné obrázky svatých a v barevných staniolech byly také zabaleny rozdávané bonbóny. Verbování velkolepé.  

Pro mě bylo vše  příjemné o to víc, že farář byl letitým známým naší rodiny a já vyfasoval pochopitelně o nějaký ten bonbón víc… ! 

Pak přišlo první svaté přijímání, kterému v předvečer předcházela pro nás přespolní (do školy jsem chodil asi ze 2 km vzdálené vesnice…) i první zpověď. Po zpovědi jsme byli upozorněni, že se musíme do druhého dne chovat naprosto způsobně a ctnostně, protože ráno už by nebyl čas nás znovu s místními žáky, kteří zpověď absolvovali ráno před obřadem, vyzpovídat. 

Vzali jsme si to všichni přespoláci nevídaně k srdci, cestou domů jsem mluvili naprosto jemně a až něžně, dávali jsme si ve všem za pravdu – holoubci byli proti nám verbež.  

Až těsně před vesnicí, kde jsme se dělili na „jednostraňáky a „druhostraňáky“ – to podle toho, na které straně potoka jsme bydleli,  se strhla menší slovní šarvátka, kterou jsem se já a největší habán z druhého tábora pokusili vyřešit.  Začali jsme se sice oslovovat zdrobnělinami, ale nakonec jsme se servali jako koně a nadávali jsme si tak sprostě, že začalo pršet…! Asi se na to svatý Petr dívat nemohl. 

Druhý den jsem se skálopevně rozhodl, že hodnému panu faráři vše vysvětlím, a ještě se stačím vyzpovídat. Ta šance ale nebyla!  Před kostelem byly davy rodičů i příbuzných a ministranti, kteří nás organizovali, byli neoblomní.  

A tak jsem nakonec klečel v dlouhé řadě před oltářem a čekal na vložení kousku „těla Páně“ – tedy průsvitné oplatky hostie (už tehdy mně bylo trochu divné, že „krev Páně“ si za nás dal plnými doušky před oltářem pan farář …!). 

Rozhodl jsem se pro hrdinské přiznání a když ke mně nic nečekající pan farář došel a začal mi žehnat, vyhrkl jsem na něj: „Hrozně jsem včera večer zhřešil pane faráři-porval jsem se a sprostě nadával!“  Zkušený sluha Boží nehnul ani brvou, vtlačil mi hostii do úst a důrazným šeptem řekl: „Nekecej a žer !“

Vyvedlo mě to tak z míry, že jsem maně polkl, hostie se rozpustila v ústech a na pokání pak již bylo pozdě. Hodný pan farář, aby snad předešel prvňáčkovým výčitkám, řekl potom mému tatínkovi, že se mnou u svatého přijímání šili snad všichni čerti. A tak  jsem mohl uzavřít první pokus svého „čestné jednání“ ještě s návdavkem večerního výchovného výprasku… !