Tyranie sociálních sítí

Facebook je sociální síť, která stále patři mezi dominanty internetové zábavy. Od roku 2006, kdy do sítě začala vstupovat široká veřejnost počet uživatelů na konci loňského roku překročil jednu miliardu, do profilů bylo nahráno 219 miliard fotografií a vzniklo 140 miliard přátelských vazeb. Jedná se tedy o prostor stále poskytovaný libovolnému připojenému uživateli zcela zdarma. Facebook tak působí jako etalon společenské rovnosti. Jen škoda, že se tak nerozdávají byty v novostavbách a se sousedy často není o čem kecat. 

Moralisté proti šmírákům

Prastaré palermské pravidlo prožit život a nebýt na nikom a na ničem závislý platí dnes jako nikdy. Už jste někdy zkusili „zrušit“ si účet na facebooku? Zkuste to. „Oficiálně“ to nejde, účet lze pouze pozastavit. Uživatelské rozhraní FB při deaktivaci vyjádři „politování“ nad celou události a nabídne vám možnost zdůvodnit svůj krok, přičemž opce vašeho odchodu rozdělí na společenské faux pas(s naději, že se brzy vrátíte do hry) a na „znepokojení“ nad tím, že nejste asi psychicky v pořádku (máte zde prostor kliknutím na pár butonů se i postěžovat). Samozřejmě, že v nabídce možných důvodů odchodu neexistuje řádek: „Facebook je nebezpečně návykový.“ Aniž bych měl po ruce nějaký důvěryhodný výzkum, dovoluji si na základě zkušenosti se svým okolím tvrdit, že lide začali o facebooku víc mluvit než předtím. Do nedávna byli příliš zaneprázdnění novou hračkou. Jako v každé diskusi o nějakém poměrně novém fenoménu i v tomto případě můžeme předpokládat dělení uživatelů na dva tábory. Na skeptiky, kteří považuji Facebook za šmíráckou a narcistickou zábavu a na těšitele, kteří ve Facebooku nadále vidí skvělý komunikační prostor pro sebe-reprezentaci.

Pec, ve které hoří náš život

V minulém století ústředním psycho-fenoménem byla televize. Ano byla to telka, která do značné míry manipulovala svým divákem a převáděla jeho pozornost z objektu na objekt aniž by vyžadovala jakýkoli fyzický pohyb (s výjimkou mačkání tlačítek na „dálkáči“). Člověk druhé poloviny dvacátého století se dá označit za historického "svědka" neuvěřitelného množství události, (pokud každý kamerový záběr budeme považovat za událost). Chytřejší a zkušený člověk začátku nového tisíciletí již ale nechce být tolik sváděn nepřehledným světem televizních obrázků, neboť s jejichž rostoucí věrohodnosti chcete-li realističnosti (která je přímo úměrná růstu rozlíšeni) dialekticky ztrácí v ní důvěru. Tomuto novému člověku byla nabídnuta nová možnost – stát se „tvůrcem“ svých médií. A co se stalo? Spolkl to i s navijákem. Dnes je tak zaneprázdněný svoji novou roli, že stíhá jen vydělávat na další a další obrazovky, na kterých se může připojit… a s pocitem kontroly nad obsahem tvořit… skládat si svoji mozaiku identity…  a kromě toho samozřejmě také šmírovat, pomlouvat a všemožně se ukájet… Nedá se nic dělat, stále jsme stejní, všichni máme rádi pohádky a také všichni chceme být svádění nějakou sladkou lži. Internet se proměnil, ze „země zaslíbené“ pro kyberpankáče v parádní prostor v němž nezůstala ani stopa po původní neuhlazenosti a ostrých drátech – jenom všudypřítomný kapitál. Ptáte se proč kapitál a do čeho se zde investuje? Samozřejmě, že do nás samotných. Nejcennějším zbožím v sítí jsme my, připojení uživatelé. Právě proto facebook skrývá možnost zrušení účtu a nabízí pouze lehce stornovatelnou deaktivaci.

 Tyranie narcismu

Rozdíl mezi námi a našim profilem na Facebooku je ten, že profil není nikdy osamocen. I když se zrovna s nikým nebavíme, stále můžeme pozorovat aktivitu ostatních, která je zdánlivě adresovaná právě nám. Na rozdíl od fyzického světa můžeme se „namontovat“ do každé diskuse. A dokonce i v případě, že nemáme co smysluplného napsat vždy můžeme dat „lajk“. Ať už zde zplodíme jakoukoli performaci, nebudeme nikým považován za blázna. Na facebooku totiž jsou blázni všichni. Dalším důležitou odlišnosti od fyzického světa je skutečnost, že nehledě na značnou zaliddněnost není v sociální síti cítit ani molekula lidských pachů, pohledů a nejednoznačných úsměvů. Na Facebooku nic nevyvolává zdravou lidskou paranoiu - vše se odehrává pod sterilní kulisou modrobílého rozhraní. Naše digitální dvojče je tak v podstatě „všemohoucí superhrdína bez úzkosti a strachů,“ který pod němé burácení lajku pochoduje střemhlav na místě bez času a prostoru. A co my? Nezapomněli jsme si vyčistit aspoň zuby? Doufám, že ne…

Nové čínské přísloví: Co ústa neřeknou, prst naklepe

Psychologický fenomén sociálních sítí je založen na odbouraných zábranách a neexistující úzkosti z komunikace, jak ji známe z fyzické reality. Je to falešný svět našeho digitálního dvojčete, které zběsile poháníme. Facebook je hra a jako hra by měla být chápaná. Jako příklad totálního zfejsbukovatění můžu uvést své nedávné faux pas. Poznal jsem převelice zajímavou osobu v sociální síti. Byla mi představena jinou neméně zajímavou osobou. Během tři měsíců jsme si napsali asi 24652 vzkazů na chatu. V průběhu našeho digitálního seznamovacího tance jsem zveřejnil přes sto odkazu, které měli spolu se vtipnými posty a odkazy na „zajímavé“ články vysvětlit delikátní směs orientů a západu, která tvoři moje jedinečné nitro. Co se stalo pak? Malá tragédie. Kvůli setkání se svoji v tu chvíli již nejlepší kamarádkou jsem cestoval mnoho kilometrů na druhý konec Evropy abych zjistil, že ji nemám co říct. Respektive mám, ale necítím tolik odvahy a bezprostřednosti, kolik jsem cítil v sedě u počítače obklopený nedopitou kávou. Jsme zaplať pánbůh stále přátele, ale ten trapas si jistě dokážete představit. Momentálně mám (jak mnozí pochopili již u prvního odstavce) deaktivovaný účet a učím se žit bez Facebooku. Jsem zvědavý jak dlouho to vydržím. Zatím se nenudím, mám twitter a ještě linkedIn. Co si budeme povídat, jsme v médiích až po uši.