Miroslav Žamboch přišel s něčím, co už tady bylo a překvapil naprosto neočekávaným zpracováním. In Nomine Sanguinis není hloubkovou sondou do života upírů a vlkodlaků, i když celá knížka vlastně není o ničem jiném než klanovém boji. Jak by řekli zarytí fanoušci žánru: Kulhánek to není, ale jinak dobrý.
„Boj upírů a vlkodlaků je hodně brakové a hodně provařené téma, v životě jsem ho však neviděl zpracované tak, aby mě uspokojilo, aby mě příběh bavil,“ píše o své novince sám autor. Problémem je, že ani on ale nastíněný problém nevyřešil. Jeho příběh se totiž vlastně ani tak moc netýká upírů a vlkodlaků, mohli by to být stejně dobře elitní vojáci a zombie bojovníci nebo kdokoli jiný. Podstatné je to, že na jedné straně stojí příslušník klanu, který je v ohrožení a na druhém mnohem silnější a zákeřnější klan jiné rasy. Že ti zlí jsou zrovna upíři, proti kterým stojí v nevýhodě vlkodlaci, není moc důležité. Žamboch se nepouští do vykreslování detailů ze života ani jedné rasy, čtenář se bezpečně dozví jen to, že vlkodlaci jsou odolní, ale smrtelní a u upírů je to podobné, jen ta smrtelnost není úplně jistá.
Bezchybné akční scény brzdí pomalý příběh
V současném českém žánru na pomezí sci-fi a fantazy se asi žádný autor nevyhne srovnání s Jiřím Kulhánkem. Fanoušci mu říkají bůh a tohle přirovnání je do jisté míry pravdivé. Jeho styl, příběhy, postavy, spád děje a všechno to kolem je v porovnání s ostatními prostě o krok napřed. Žamboch se v In Nomine Sanguinis Kulhánkovi velmi přibližuje v akčních scénách, které jsou perfektně propracované, svižné a téměř dokonalé. Vytknout nelze ani preciznost při popisu prostředí Beskyd, čtenář se nemusí příliš snažit a duchem se ocitne ve vlhkých lesích a strmých kopcích, našlapuje po jehličí a vidí pasoucí se ovce.
Je škoda, že se nepodařilo dotáhnout do větších detailů děj a psychologii postav. Příběh je ve své podstatě dost monotónní a předvídatelný. Začne to bitkou, následuje rekonvalescence, plánování útoku, zase bitka. Tuhle linii nenaruší v podstatě nic, pak se děj místy prostě zbytečně táhne. Stejně tak o postavách se toho příliš nedozvíme. Hlavní hrdina Oziáš Jiří Rys se s některými svými pohnutkami svěří, o jeho dvou krásných spolubojovnicích se toho ale příliš nedozvíme.
Za při nejlepším nešťastné se dá označit ukončení celé knihy. Na poslední stránce si čtenář musí říct, že asi chybí poslední kapitola. Nebo to má být příprava terénu na další díl? Těžko říct.
Bude další díl?
Shrnuto podtrženo je In Nomine Sanguinis dobrá novinka, která fanouškům kvalitně vyplní čekání na dalšího Kulhánka. Při čtení dojde na akci, spoustu zbraní, velkolepé souboje, občas i na šílené napětí a nervy k prasknutí. Přesto je ale vlastně od začátku jasné, jak to dopadne. Chybí moment překvapení, nějakého náhlého zvratu, který je s tímto žánrem neodmyslitelně spjatý. Ale na druhou stranu, jestli je tohle příprava na nějaké velkolepé vyvrcholení v dalším dílu, tak se nejspíš máme na co těšit. Protože takový vlkodlak zkřížený s upírem, to už zní hodně slibně. A k tomu dvě ženské, jedna svůdná a sexy, druhá tajemně přitažlivá, každá z jiného klanu, to zavání velkým průšvihem.
