Zrádce je mnohem horší než nepřítel

Mnoho z nás to zažilo i v osobním životě. Mnohem více bolí, když vás podrazí někdo, komu důvěřujete, než někdo, kdo se netají tím, že vám nemůže přijít na jméno.

A jak by se vám líbilo, kdyby váš blízký přítel o nějakém cizím člověku, o němž se povídá, že si „přilepšuje“ krádežemi, začal tvrdit, že je to prima člověk, a že jste morálně povinen mu všemožně pomoct? Tady byste ještě mohli říct – nesouhlasím, ale tvá věc, tvůj názor…, neberu ti ho, ale pomož si mu sám, mě do toho netahej.

Ale kdyby ten domělý „blýzký přítel“ šel, dovedl by svého chráněnce se špatnou pověstí do vašeho domu/bytu, z vašich peněz mu koupil drahý telefon, kvalitní oblečení, nechal by mu bez vašeho dovolení skopírovat klíče od vašeho domu, a ještě by na vás křičel, že pokud máte něco proti, jste špatný, sobecký a bezcitný člověk, nenávidící všechno cizí…, co byste dělali?

Každý si musí na tuto otázku odpovědět sám. Promě by se ale z takového „přítele“ stal nejhorší zrádce, který by u mě poklesl pod úroveň toho, o němž se povídá, že krade. Protože okrást cizího a neznámého je sice špatné, ale spolčit se s neznámým člověkem pochybné pověsti proti někomu, kdo vám důvěřoval a očekával, že mu nebudete škodit, ale naopak pomáhat, že ho zkrátka nezklamete…, to je hnusné, odporné a podlé, protože každý může „dělat charitu“ jen za svoje (příp. za darované…), ale nikdy z majetku někoho jiného, zvlášť pak ne z majetku jemu blízké osoby. Kdo by to udělal, stal by se zrádcem, který si nezaslouží, aby mu někdo skutečně důvěřoval, případně osobou s myšlením malého důvěřivého dítěte, na nějž je třeba „dávat pozor“…, ale tuto kategorii by měli řešit spíš psychiatři, já na tohle nejsem odborně kvalifikován.

A situace v Evropě…, to je na vlas stejný příběh, jenže „ve velkém“. A opět se ptám, tentokrát již bez odpovědi: jak je možné smysluplně hlídat evropské hranice, dokud Evropě vládnou lidé, kteří zradili důvěru většiny evropských obyvatel a kteří proti vůli většiny Evropy otevírají její brány lidem, o nichž téměř nic nevědí, a jejichž pověst je právě proto pochybná, protože je neznámá? Nebo jsou to lidé s tak dětinskou důvěřivostí, kteří si přesto myslí, jak jsou „morálně na výši“? Ne…, tomuto skutečně odmítám věřit, oni jistě moc dobře vědí, co chtějí. A co si myslíte vy nebo já, to na jejich záměry a rozhodnutí nemá ani ten nejmenší vliv, pokud náhodou nejste nějaký významný a vlivný dolarový miliardář.

P.S. Myslím si, že každý, komu někdy rodiče jako malému dítěti důrazně připomínali: „Nepouštěj do domu nikoho, koho neznáš, pokud nejsme doma!“ mě velmi dobře pochopí, i když ne každý bude souhlasit s mými závěry.