Zákaz proruských webů a někdejší rušení Svobodné Evropy je totéž

Když se na to podívám z neutrální pozice, tak mezi těmito dvěma praktikami nevidím příliš rozdíl. Svobodný stát přece nemá právo zakazovat zahraniční média, která tlumočí postoje své země.

Z hlediska minulého režimu (socializmu) bylo bráno jako „propaganda“ všechno, co tento systém kritizovalo, a „nedej bože“ si dovolilo hájit třeba kapitalizmus. Režim se bál jakých koli „štvavých vysílaček“, které by u lidí mohly zhoršit jejich postoje k tehdejšímu politickému zřízení, proto je zakazoval, postihoval nepohodlné novináře a rušil zahraniční stanice typu Svobodná Evropa. Podobně jiné nedemokratické režimy mají strach, že nějaká média mohou sdělovat vrchnosti nepohodlné informace, které by mohli podněcovat nespokojenost s „režimem“.

Domníval jsem se, tehdy jsem byl ještě silně „prozápadně“ a „proevropsky“ orientovaný…, v podstatě takový umírněný „sluníčkář“…, že pro svobodné a demokratické země, zjm. Ty, mající zkušenost s vládou jedné strany…, tohle neplatí, naopak, že by se měl uplatňovat okřídlený princip z doby těsně po sametové revoluci – nejsme jako oni, tj. pokud vyčítám dejme tomu Číně a jejímu režimu, že cenzuruje internet, pokud vyčítám kterékoli jiné zemi, že jsou tam zakazována opoziční média a podobně, nemám morální právo žádat totéž, ve stylu – zakažme ty „štvavé kremloidní vysílačky“, které šíří informace nepohodlné současným mocným zjm. V západní Evropě a zatím stále ještě i v USA (do ledna 2017). Cožpak si neuvědomují, že dělají totéž co totalitní či autoritářské režimy? Že ze strachu ze zhoršení postojů veřejnosti k současnému politickému systému či současným vládnoucím…, ze strachu z nějakých radikálnějších politických změn, kterých se bojí všichni diktátoři, tito „ochránci svobody, demokracie a evropských hodnot“ používají (či spíše použít zamýšlejí) totožné diktátorsko-cenzurní metody – označit nepohodlná média za „šiřitele nepřátelské propagandy“ či „šiřitele lží, hoaxů a dezinformací“… a následně je pod touto záminkou zakázat?

Po zkušenostech štvanic vůči mé osobě kvůli názorům kritickým k masové neřízené migraci či k islámu, po zvyšujících se agresivních „výstupech“ „obránců demokracie, svobody a tolerance“, po přímém vyjednávání některých evropských politiků s provozovateli různých sociálních sítí o tom, co se „musí mazat“, místo aby tohle „řešily“ výlučně zákony a nezávislé soudy, po výhrůžkách různým lidem, že pro své politické názory, pokud je nepřestanou veřejně projevovat, mohou přijít o místo na univerzitě, o místo soudce či o povolení vykonávat advokátskou profesi…, zkrátka po těchto událostech otevřeně říkám, že nadále nemohu být s čistým svědomím „prozápadní“ ani „prounijní“, neboť bych tím zradil své vlastní chápání svobody, demokracie, tolerance a respektu k lidem s odlišnými názory či postoji.

Pokud si současné pseudoelity v čas neuvědomí, jak pokrytecky a autokraticky se chovají, jakou „ostudu“ tím dělají hodnotám, které navenek tak sveřepě a agresivně hájí, může se stát, že za čas tu začne mít slovo „demokracie“ podobnou pachuť jako kdysi třeba „mírové hnutí“ nebo „vymoženosti socializmu“. Cenzura vždy zůstává cenzurou, ať se praktikuje „na obranu“ socializmu, kapitalizmu, křesťanských či islámských hodnot, liberalizmu, konzervatizmu, multikulturalizmu, feminizmu či jakéhokoli jiného „izmu“. Žádný člověk nemá právo si hrát na „pána boha“, který ostatním bude diktovat, co je „dobré“ a co „zlé“.

A dovolím si zakončit citací konce známé Werrichovy písně, Hodné štěně: „Seběhla se celá ves a pánovi praví – celej svět už ví to dnes, že řetěz mravy nenapraví.“ Ale kdo z dnešních mladých zapálených „multikulturních bojovníků“ tuto poučnou píseň zná…?