Žádná detence! Pravdu a lásku si rozvracet nedáme!

Tak máme další případ kriminálníka, který měl být deportován, leč nějak se to „nestihlo“. Není to první případ, kdy někdo určený k deportaci, třeba z pomsty, někoho zabil či znásilnil.

Jak vidno, detenční zařízení mají své opodstatnění. Je jen logické očekávat, že ne jeden neúspěšný žadatel o azyl ve svém vysněném „ráji“, zjm. jde-li o migranta z regionu, kde je zkrátka „standardem“ poněkud větší míra násilí a brutality…, že se rozhodne obyvatelům země, která ho odmítla, nějak „pomstít“, třeba znásilněním dítěte, ublížením na zdraví či rovnou teroristickým útokem.

A stejně logické by bylo nenechávat tyto lidi jen tak volně se po dotyčné zemi „potulovat“. U nás k prevenci před podobným druhem kriminality, ať už od neúspěšných azylantů nebo od těch, kteří si teprve požádali, ale nejsou dostatečně prověření, jejich izolace v tzv. detenčních zařízeních, což je mnoha lidskoprávním aktivistům, politikům, novinářům a intelektuálům „proti srsti“. Jistě vzpomínáte na někdejší lidskoprávní „fňukání“, jak „špatně“ a „necitlivě“ je s „uprchlíky“ v těchto zařízeních nakládáno, jak jsou „porušována“ jejich lidská práva a nevím co všechno. Takže třeba v takovém Německu tyto „uprchlíky“ (protože dokud se neprokáže, že dotyčný je kupř. ekonomickým migrantem, je a priori považován za uprchlíka, proto ty uvozovky…) pro jistotu do žádných detenčních „lágrů“ nezavírají, neb tam jsou stran lidských práv úplně na „jiném levelu“…, za což jsou jim smutnou „odměnou“ právě takové odporné zločiny, jako byl útok v Hamburku – skoro se bojím napsat „teroristický“, protože, jako tradičně, se ještě oficiálně „neví“, zda šlo o teror či neteror.

V Hamburku útočil Ahmad A. Uprchlík s kontakty na islámské radikály, jehož se nepodařilo deportovat

Ovšem ne jen v Německu, ale ani u nás jsem zatím nezaregistroval názor, že ohledně existence detenčních zařízení nám realita dává za pravdu a že by bylo záhodno, aby se ne jen v Německu od nás v této věci poučili. Ano, určitému počtu lidí by bylo dočasně způsobeno nepohodlí, ale odměnou by byla záchrana lidských životů a zdraví. A ještě pořád si myslím, že právo na život by mělo být důležitější než právo na svobodu pohybu, resp. Jeho dočasné omezení pro neprověřené ilegální migranty či migranty čekající na deportaci ze země.

To ovšem „hlasatelé všeobjímající tolerance a neomezených lidských práv“ nechtějí slyšet. Jen to ovšem ukazuje jejich ideologickou zaslepenost. Jak údajně říkal již „báťuška“ Stalin, jeden mrtvý je tragédie, mnoho mrtvých statistika. A takové ty řečičky, jakože si musíme zvyknout na terorizmus jako na „součást moderního života“…, mi jen dokazují, že oběti těchto odporných útoků už se pomalu, ale jistě, bohužel začínají přesouvat z kategorie „tragédie“ do kategorie „statistika“, lidská práva nepráva…, jako by mezi nimi nebylo na prvním místě ono právo na život, ale úplně jiná práva na všechno možné, v jejichž množství to nejdůležitější lidské právo jaksi ztrácí svůj primát a stává se „podružným“. Akce typu „Je suis Charlie“ jsou již „dávnou historií“, ba i svíčky už tak nějak „došly“.

Holt „pravdu a lásku si rozvracet nedáme“, teror neteror, radikálové neradikálové, znásilňování neznásilňování…, mnohem „důležitější“ než životy „domorodého“ obyvatelstva je lidské právo nosit burku, genderová čistota pohádek, dostatek „nebílých“ herců v našich zjm. historických filmech či uznání homosexuálních svazků za „manželství“.

Nuž, máme se na co těšit.