Tolerance, nenávist či přirozený pud sebezáchovy?

V souvislosti s uprchlickou krizí se v současné době velmi často skloňují slova "islám", "národ", "tolerance" či naopak "nenávist" a "xenofobie".  

Navštívil jsem opakovaně několik muslimských zemí, dokonce jsem se svého času spřátelil s jednou tuniskou rodinou, po dvou letech jsme ji s babičkou navštívili a měli jsme tak možnost poznat život obyčejných lidí na venkově v jihotuniském vnitrozemí. Atmosféra byla příjemná a bezkonfliktní, jednalo se o poměrně moderně smýšlející muslimy.
Jenže, není islám jako islám. Jak vnímám situaci já, nevidím problém v tom, aby spolu slušní lidé, jak našinci, tak muslimové, v klidu a míru koexistovali. Skutečné problémy jsou ovšem jinde.
Když jsem se bavil se svými tuniskými přáteli o otázce radikálního islámu (zahalování obličeje, apod.), po pravdě mi řekli, že tohle není jejich islám, že s tímto nemají nic společného. I reálný život v této oblasti poblíž města Tozeur mě přesvědčil, že to bylo myšleno upřímně - žádné modlitby pětkrát denně, neměl jsem problémy si soukromě telefonovat se svou kamarádkou s příslušné rodiny, podat jí ruku a nezaznamenal jsem žádné negativní reakce ze strany jejich mužských příbuzných, že by v tom viděli nějaký problém.
Naprosto odlišné zkušenosti jsem nabyl v tureckém Istanbulu a též při návštěvě brněnské mešity, zhruba dvanáct či třináct let na zpět. Když jsem se bavil s tamějšími duchovními, v poklidném a nekonfliktním duchu, o otázce kamenování a podobných z našeho hlediska nepřijatelných podob islámského práva šaría, dozvěděl jsem se v podstatě tolik, že se jedná o nedílnou součást islámu, že tyto zákony byli bohem ustanoveny jednou pro vždy a nelze na nich nic měnit. Na návštěvě Istanbulu jsem se s tamějšími lidmi bavil o otázce islámského zákazu sňatků muslimky s nemuslimem. Bylo mi vysvětleno, že je to správné, protože muž je v rodině ten "silnější" a musí dbát na to, aby děti dotyčného manželského páru byly řádně vychovávány v muslimské víře, což by nemuslimský manžel nemusel či nechtěl akceptovat. Ještě horší zkušenost jsem zažil, když jsme jeli na výlet po Istanbulu, v autobuse chybělo několik míst na sezení a zjistil jsem, že z turecké skupiny muži seděli na sedadlech, ovšem ženy nechali sedět na podlaze. Byl jsem natolik pobouřen, že jsem se musel velmi opanovat, v zájmu nevyvolání zbytečného konfliktu s našimi tureckými hostiteli, abych demonstrativně nevstal, abych dal demonstrativně najevo, že s tímto negentlemanským přístupem k ženám ostře nesouhlasím - měl jsem sto chutí po zbytek cesty demonstrativně vstát a zříci se pohodlí, pokud se ženám, či spíše dívkám, z turecké skupiny neuvolní místa k sezení.
Z těchto zkušeností pro mě vyplývá zásadní otázka - kde je hranice toho, co bychom měli v rámci humanistických hodnot ještě tolerovat, a co už bychom měli rázně odmítnout jako potenciální ne jen bezpečnostní, ale i hodnotově-civilizační rizika, ohrožující naše původní humanistické či "západní" hodnoty, jako je sekulární stát, ochrana svobody projevu (včetně možnosti uveřejňovat karikatury ne jen Mohameda, ale obecně nábožensky uctívaných osobností), ochrana práv žen a dívek či ochrana bezpečnosti našich občanů.
Jsem přesvědčen, že např. nošení hidžábu (tzv. šátku, zahalující u muslimských žen pouze vlasy, nikoli celý obličej), nijak naši kulturu ani bezpečnost neohrožuje. Úplně jiná věc jsou ovšem burky či nikáby, které zahalují celý obličej - k tomu podotýkám, že Korán ženám předepisuje pouze zakrývání vlasů, zahalování obličeje je něco navíc, je ne jen proti důstojnosti muslimských žen, daleko problematičtější je, že zahalování obličeje na veřejnosti může být hrozbou pro bezpečnost občanů podobně, jako kdyby se po ulicích pohybovali muži v kuklách či s punčochou přes hlavu. Nikdo nemůže zabránit riziku, že se nějaký kriminálník (nemusí se ani jednat o muslima) převleče za zbožnou muslimku, zahalí se od hlavy k patě a povraždí desítky lidí. Stejně tak považuji za velmi problematické, jak v rámci integrace muslimů do naší společnosti zamezit tomu, aby rodiče, ať už násilím či pouhým psychickým nátlakem a vyhrožováním, bránili svým dcerám, aby si vyšli s kamarády na párty, případně navázali intimní vztah s příslušníkem odlišné víry, případně rovnou s ateistou.
Jsem velmi znepokojen silnou polarizací společnosti - na jedné straně extrémní, až utopický optimizmus, že si lidé časem na muslimskou kulturu (přičemž se nerozlišuje, o jakou podobu islámu se jedná)
 zvyknou, stejně tak oni časem akceptují základní evropské hodnoty, na druhé straně extrémní pesimizmus ve stylu - islám je zlo, muslimové tu vyvolají nepokoje, násilí, rozvrátí Evropu, přičemž se opět nerozlišuje, o jaké podobě islámu je řeč. Jsou skupiny muslimů, o nichž lze upřímně věřit, že jejich integrace bude poměrně snadná a je velká šance na klidnou a oboustranně přínosnou koexistenci mezi námi a těmito řekněme moderními muslimy, existují ovšem i konzervativní islámské skupiny (a zdaleka se nejedná jen o vyslovené džihádisty či teroristy), kteří otevřeně schvalují fundamentalistickou podobu islámského práva, včetně pověstného kamenování, práva manžela fyzicky trestat svou ženu, pokud se svému muži odmítá podvolit, bránění svým dcerám přátelit se s muži - jinověrci, u nichž bude integrace do západní společnosti velmi komplikovaná, ne-li nemožná.
Proto bych chtěl apelovat na oba "tábory", aby se oprostili od naivních představ, že lze v Evropě masivními kampaněmi zhora či útočnými projevy na adresu většiny Čechů, jež označují za netolerantní, xenofobní a neznající pravou skutečnost, nastolit v naší zemi něco jako "multikulturní ráj", kde se budou mít všichni rádi a vzájemná nedůvěra mávnutím kouzelného proutku zmizí, neboť fanatické podoby multikulturalizmu si ve své utopičnosti příliš nezadají s někdejšími stejně utopickými snahami nastolit komunizmus a vychovat "nového socialistického člověka", ale také na to, aby se odpůrci imigrace oprostili od zbytečných a nic neřešících emocí a projevů typu - muslimové nám rozvrátí společnost, začnou nás vraždit či fyzicky napadat, znásilňovat naše ženy, atd., aniž by rozlišovali vzdělané a moderně smýšlející muslimy od těch konzervativních či fundamentalistických, kde opravdu hrozí značné riziko, že se odmítnou řádně integrovat, budou podněcovat nenávist k naší "morálně upadlé" společnosti a mohou vyvolat v pesimistickém případě i značnou eskalaci násilí.
Závěrem bych rád ještě zmínil přístup dvojího metru v tom smyslu, že mnoho z těch, kteří tak vehementně obhajují islám jako celek (bez selekce), často mlčí k pronásledování, ba dokonce vraždění křesťanů v muslimských zemích, a rovněž tak v některých uprchlických táborech. Věřme, že vypjaté a nic neřešící emoce časem opadnou a že vznikne prostor pro skutečnou a objektivní diskuzi o této problematice bez ideologického nátěru a bez emocionálně vypjatých "hádanic", jež se tak často objevují ne jen na sociálních sítích, kde je to do značné míry pochopitelné, ale i v některých televizních debatách, kdy se k těmto ostudným exhibicím snižují i vysoce vzdělaní lidé (vysokoškolští pedagogové, filozofové a podobně).