Společné toalety? Berlín je snad na jiné planetě!

Člen berlínského regionálního parlamentu za Zelené navrhuje společné toalety pro ženy a muže ve veřejných budovách. A fakt to není opožděný silvestrovský žertík.

Konkrétně jde o Dirka Behrendta, ročník 1971, jenž má v gesci oblast justice.

Zelení v Berlíně chtějí zavést společné toalety

Kdybych si chtěl krátkozrace na podobných neomarxistech „přihřívat polívčičku“, mohl bych se rozplývat, jak by to bylo „super“, aspoň by se mi jako slepci ulehčila situace, když jdu někam s kámoškou a potřebuju doprovodit na WC, a tak podobně. Stejně tak se mnozí odlišně sexuálně orientovaní občané spoléhají na neomarxisty, že jim prosadí více práv a „důstojnější“ život. To je ovšem velký omyl. A nic na tom nemění ani to, že se počítám k bisexuálům a občasným nudistům.

Naše společnost je založena na určitých pravidlech, jiné společnosti a komunity zase na jiných pravidlech, a tato pravidla, jak známo, drží danou společnost pohromadě. Jakmile se řád začne rozkládat, společnost je ohrožena morálním úpadkem, který vede k nárůstu požitkářství na straně jedné, zbabělosti, pohodlnosti a sobeckosti na straně druhé. Připomíná mi to onen příběh, jak barbaři stáli před branami Říma, kde zatím senátoři řešili, jakou sochu postaví na náměstí (tuším Forum romanum). Dnes je to podobné – Německo řeší migrační krizi, Evropa se potýká s několika různými krizemi zároveň, a dekadentní berlínští neomarxisté vyplozují takovýto výmysl, jak zasadit další ránu již tak silně rozloženému společenskému řádu, viz např. rozvodové statistiky a počty neúplných rodin.

Svým způsobem to může vypadat jako nevinný a spíše úsměvný úlet jednoho berlínského politika, jenže tomu tak není, jde o celkový tlak neomarxistů, ať z té či oné strany a z té či oné země EU, který totálně rozhlodává společenské pořádky a dělá z nás vykořeněné živočichy, starající se jen o ukojení svých fyzických tužeb, přičemž „nějaké“ duševno, svědomí, zásady apod. jsou jen „zpátečnickými sociálními konstrukty“.

Tuhle liberálně-extremistickou neomarxistickou ideologii považuji snad za ještě větší hrozbu pro naši civilizaci, než je masová imigrace, už proto, že neomarxizmus je tak či onak jednou z podstatných původců toho, co se označuje jako „vítací kultura“. Že některé tyto prvky neomarxizmu přejaly i nominálně pravicové strany, které ještě ke všemu mají ve svém názvu křesťanství (např. strana Angely Merkelové – CDU), to jen ukazuje, že něco není normální…, že je třeba zastavit se, zamyslet a uvážit, jestli by nebylo od věci „otočit kormidlem“ a nehnát se slepě stále kupředu, kupředu, rovnou za nosem, za hlasem krysařovy flétny, ženoucí nás do propasti.

A hlavně je nutné, aby lidé přestali uvažovat jen z hlediska osobních zájmů typu (společné toalety by mi jako slepci ulehčily doprovod…), ale také z hlediska zájmů kolektivních, zejména pak z hlediska zájmů kulturně-civilizační sebezáchovy, jinak nám hrozí skutečná kulturní degenerace, úpadek, a nakonec „převálcování“ jinou civilizací, která si ještě své sebezáchovné zábrany udržela a nepodlehla rozkladnému vlivu morálního relativizmu. Pokud se tento morální relativizmus udrží v rozumných mezích (vždycky byli, jsou a budou lidé výstřední, žijící zkrátka jinak…), žádný problém v tom není a není důvod je za to jakkoli postihovat. Pokud se ovšem tento morální relativizmus dostane do státní ideologie, jako se to stalo v Německu, Švédsku a podobných zemích, začíná být skutečně zle a z plamínku svíčky se stává nezvladatelný požár.

A právě tento silný pocit ohrožení udělal ze mě, bývalého volnomyšlenkáře a „těžkého“ morálního relativisty, zastánce tradičních hodnot. Pochopil jsem, že prosazování extrémního společenského liberalizmu v neomarxistickém stylu znamená podřezávat si pod sebou větev.