Skromná svoboda je lepší než zaopatřené otroctví!

Odchod z EU bych přirovnal k tomu, když se mladý člověk rozhodne odejít od rodičů, byť třeba má všechno…, ovšem kromě svobody (stále se musí podřizovat jejich „poručníkování“, byť třeba dobře míněnému)…

A přestěhuje se do garsonky, čímž je nucen se na jedné straně značně uskromnit, ale získá ze svého pohledu to nejcennější, počem toužil – moci žít svobodně, suverénně, sám o svém životě rozhodovat a nést za něj plnou odpovědnost.

Možná, či spíš určitě, častokrát, jak se říká, „padne na hubu“, dostane od života tu a tam nějakou tu „tvrdou lekci“, ale právě to jej posune dál, umožní mu to se poučit z vlastních chyb, omylů a nerozvážných rozhodnutí. A co vím, tak takovýto „ošlehaní“ lidé bývají daleko vyrovnanější a spokojenější, byť jsou třeba nuceni žít v chudých poměrech, než ti, kteří se mají dobře, ale stále jim někdo něco diktuje, předpisuje, „radí“ a určuje jim jejich životní cestu.

Podobná moudrost byla popsána už v Bibli, konkrétně mám na mysli oněch okřídlených „čtyřicet let na poušti“. Pointa je v tom, že z národa otroků (tehdy byli Izraelité egyptskými otroky) se může stát skutečně svobodný národ až tehdy, když projde důkladnou morální očistou, trvající nejméně dvě generace. I Marta Kubišová v jedné písni ze 60tých let (Já nejsem Dáša) zpívala něco ve smyslu: „Nežli sednout k vínu v něčím stínu, raději žízní zhynu na poušti!“

Myslím si, že naše pozice v EU je srovnatelná s oním egyptským otroctvím. Napřed hledali v Egyptě Izraelité záchranu, jako my jsme naletěli heslům typu – hurá zpátky do Evropy…, ovšem stejně, jako se z původní naděje stalo otroctví v případě starověkých židů, tak svým způsobem se východní a jižní země EU staly ekonomickými koloniemi bohatých zemí typu Německa. Do určité míry nám tuto skutečnost Brusel „přislazuje“ eurodotacemi, ovšem až poslední dobou se skutečně mluví nahlas o tom, kolik peněz odtéká jen z České republiky do ciziny. Máme volný pohyb pracovních sil – jak úžasné! Výhodné zejména pro vzdělané lidi (většinou z našich daní…), kteří pak odejdou za vyššími platy někam „za kopečky“. Ale obyčejné dělníky, důchodce, řemeslníky nebo učitele zachvíli nebude mít kdo léčit! Liberalizace trhu s energiemi – skvělé! Při třetinových platech máme ceny elektřiny podobné těm německým či rakouským!

A ještě si nám z Berlína a Bruselu dovolují přikazovat, jaké máme vyznávat hodnoty! Prý nemáme být vlastenci, ale „Evropany“! Prý si nemáme právo bránit svou kulturu a své tradice před islamizací, ale musíme být „solidární“ s těmi, které jsme nepozvali! Dokonce si ani nesmíme vybrat, komu pomůžeme, zda lidem z nám kulturně naprosto vzdálených národů, nebo lidem nám blízkým!

To je jako, kdyby vám maminka nebo tatínek řekl: „Pokud nepomůžeš mému kolegovi z práce, který je v pořádném maléru, jsi „nesolidární“ a vydědím tě! A nezajímá mě, že chceš raději pomoct své přítelkyni, příp. svému bratránkovi, kteří na tom taky nejsou dobře…, prostě musíš pomoct v první řadě těm, které ti z pozice nátlaku a síly určím!“ A přesně toto je případ tzv. uprchlických kvót.

Toto jsou v kostce příčiny a pohnutky, proč jsem tak radikálně změnil svůj původně příznivý a optimistický názor na Evropskou unii v názor dosti skeptický a silně kritický. A nebojím se říct, že jestli to tak půjde dál, nezbude mi, než se přiklonit k podpoře vystoupení (ne jen) České republiky z tohoto svazku, kde je s námi nakládáno jako s podřadnou zemí a s našimi občany jako s lidmi třetí nebo čtvrté kategorie, a to i za cenu poklesu životní úrovně v důsledku horších podmínek např. v oblasti vývozu do bohatých eurozemí a ztráty evropských dotací!