Před několika dny jsem se dočetl, že veřejná ochránkyně práv, Anna Šabatová, žádá ústavní soud o zrušení vyhlášek některých měst, které mj. zakazují sezení na schodech či obrubnících.
Více se lze dočíst např. zde:
http://zpravy.idnes.cz/ombudsmanka-se-obratila-na-ustavni-soud-kvuli-vyhlaskam-pki-/domaci.aspx?c=A160129_140244_domaci_ztOmbutsmanka Je přesvědčena, že takovéto zákazy omezují svobodu pohybu, a jsou tudíž protiústavní. Nechci zde polemizovat o správnosti či nesprávnosti podobných nařízení, dotyčná města jsem nikdy nenavštívil, takže nemám dostatečnou představu o opodstatněnosti či neopodstatněnosti takovýchto kroků.
O tom lze vést dlouhosáhlé diskuze, také lze diskutovat o otázce kompetenčních pravomocí obcí/měst podobné restrikce zavádět.
Co mi ovšem připadá velmi zvláštní, je operovat v takovýchto případech listinou práv a svobod, potažmo omezováním svobody pohybu, zejména když je tuto argumentaci v některých případech možno uplatnit i v "obráceném gardu". Jak známo, slovo "schody" je odvozeno od slovesa "scházet" a to je zase odvozeno od slovesa "chodit", nikoli tedy sedět. Právo na svobodu pohybu bylo zavedeno především proto, aby byla občanům zaručena svoboda se přemisťovat, ať už např. ve smyslu vycestování ze země či ve smyslu svobody volně se pohybovat v rámci území daného státu či města. Nepředpokládám ale, že by tvůrci listiny práv a svobod pod pojem "svoboda pohybu" zahrnovali i "svobodu sednout si kdekoli ve veřejném prostoru, kde se mi zamane". Představte si situaci, kdy se skupinka lidí rozhodne využít svého "práva na svobodu pohybu" např. zablokováním schodů tak, že je chodcům znemožněno schody projít. Čí svoboda pohybu je oprávněnější - chodců nebo sedících?
Lidé jsou různí, situace v jednotlivých obcích je odlišná, proto mi připadá naprosto přirozené, když si o podobných záležitostech
demokraticky rozhodnou obyvatelé dané obce, případně jimi zvolení politici. Pakliže někdo nesouhlasí, má plné právo proti tomuto protestovat, podávat petice na příslušnou obec/město či takové nařízení veřejně kritizovat.
Ale "jít na to přes lidská práva", to mi připadá jako poněkud "těžký kalibr".
Takto široké a iniciativní pojetí základních práv a svobod totiž může způsobit výrazné omezení demokratického rozhodování ne jen na komunální, ale i na celostátní úrovni, neboť rozhodnutí ústavního soudu jsou "tabu" a žádným zákonem je není možno změnit, žádnou demokratickou většinou "přehlasovat". Co když se někdo k tomu oprávněný rozhodne stěžovat si u ústavního soudu, že např. umělé přerušení těhotenství porušuje právo na život nenarozených dětí? Že kuřáci či konzumenti alkoholu omezují svým "špatným příkladem" právo na život dětí a mladistvých, a proto je nutno tabák i alkohol zakázat? A takových příkladů by se dalo najít mnoho a mnoho.
Čím dál víc mi připadá, že dnešní pojetí lidských práv se výrazně odchyluje od původního záměru listiny práv a svobod, že jsou často vykládána poněkud široce (když se mi nějaký zákon nelíbí, zkusím na to "naroubovat" lidská práva..., za pokus nic nedám...), ústavní soudci jsou také "jen" lidé, často uplatňují ve svých rozhodnutích ne jen striktní výklad právních předpisů ústavního či mezinárodního charakteru, ale i své subjektivní morální cítění, takže postupně dochází k "suplování" demokratického tvoření práva mnohem méně demokraticky ovlivnitelnými judikáty ústavního soudu.
Tím samozřejmě nezpochybňuji nezastupitelnou roli ústavního soudu a konceptu lidských práv jako "pojistek" demokracie, na druhou stranu se domnívám, že je zde případná kritika rozhodování soudů obecně dosti tabuizována s poukazem na nezávislost moci soudní, což brání skutečné veřejné diskuzi o způsobu pojetí lidských práv, jejichž výklad je delegován výlučně na onu soudní moc, kterou je jen málo možné demokraticky kontrolovat.
