Rodina - přirozená věc nebo "sociální konstrukt"?

Tak jsem se před chvílí v souvislosti s odebíráním dětí dověděl, že jako levičák bych měl vědět, že rodina je sociální konstrukt.

Vyjádřil jsem totiž obavu, že se čím dál víc začíná zpochybňovat institut rodiny jako takový, dovolil jsem si prohlásit, že rodiče jsou pro mě daleko víc než jen "vychovatelé", které je možno bez větších škod kdykoli vyměnit za jiné - lepší, že nelze pominout citový aspekt vztahu rodič-dítě a že dítěti mohou ublížit ne jen rodiče, ale i úředníci či "sociálka", pokud je systém špatně nastaven.
Samozřejmě jsem věděl, že někteří radikálně-levicoví intelektuálové mají představu, že institut rodiny "patří do starého železa", ale nikdy jsem si nepřipouštěl, že by se podobné názory mohly nějak významněji rozšířit i do oblasti levicového hlavního proudu, zvlášť mezi některými mladšími intelektuály.
Rozeberme nejprv pojem "sociální konstrukt": slovo "sociální" = společenský, slovo konstrukt navozuje dojem čehosi uměle vytvořeného, tedy sociální konstrukt je v podstatě "výtvor společnosti". Na první pohled si možná někteří pomyslí - ale vždyť na tom něco je, máme tu spoustu rozvedených rodin, nechtěných dětí..., takže rodina možná není tak nepostradatelná, je to zkrátka jen jedna z forem péče o děti, kterou si lidská společnost vytvořila.
Když se na věc podíváme hlouběji, tak ovšem zjistíme, že rodina má svůj základ hluboko v lidských instinktech, psychologové by možná použili slovo "archetyp" (pravzor), ba dokonce můžeme elementární základy nejen rodiny, ale i blízké komunity, najít i u našich vývojových prapředků (stádo, smečka...), takže prohlásit institut rodiny za sociální konstrukt, tedy něco nahraditelného jiným (lepším) sociálním konstruktem, je poněkud krátkozraké. Osobně se domnívám, že podobné "pokrokové" názory do značné míry vycházejí z radikálních podob tzv. nové levice, které principielně bojují proti všemu "tradičnímu", ale také z dle mého názoru mylného a již dávno překonaného psychologického přístupu, jehož zastánci tvrdí, že na psychiku člověka nemá vliv dědičnost, ale pouze prostředí. Z toho také vycházejí neprokázaná tvrzení, že mezi mužskou a ženskou emocionalitou nejsou pražádné rozdíly, tj. že rozdíly mezi rolí otce a matky v psychologickém smyslu slova jsou dány výlučně prostředím, dědičnost či hormonální odlišnosti tento přístup zcela opomíjí. Dalšími myšlenkovými směry, které se na rozšiřování tohoto pohledu na realitu podílejí jsou sociální konstruktivizmus, poststrukturalizmus (a z něj odvozená větev tzv. poststrukturalistického feminizmu) a obecně hodnotový relativizmus.
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bdi%C4%8Dnost_proti_prost%C5%99ed%C3%ADhttps://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_konstruktivismushttps://cs.wikipedia.org/wiki/PostmodernaNení žádným tajemstvím, že podobné vnímání společnosti, kde neexistuje nic "přirozeného", ale všechno jsou jen důsledky nějakého řetězu příčin a následků ve vývoji společnosti, vede k rozpadu ne jen základních tradičních hodnot západní společnosti v abstraktním smyslu slova, ale že to s sebou nese i některé velmi neblahé konkrétní jevy, jako je nárůst rozvodovosti, konzumně-materialistický životní styl či tzv. sociální vykořenění, tj. ztráta pocitu ukotvenosti jedince v jemu blízké komunitě, ať už ve smyslu rodinném, stavovském, náboženském či národním.
Fungující společnost jednoduše potřebuje nějaký snadno srozumitelný hodnotový koncept, který jejím členům slouží jako "tmel" - znak toho, že jedinec "někam patří". Tradičně tuto roli hrálo např. náboženství, vlastenectví (ne jen to "západní", ale i třeba čínské či japonské), případně stavovská příslušnost (učitelé, lékaři, duchovenstvo...). Např. v 18. a 19. století, kdy se Evropa postupně emancipovala od nadvlády církví a absolutizmu, jim jako "náhradní sjednocující prvek" posloužilo národní či místní cítění (Čech, Moravák, Pražák, Žižkovák), a také rodinné/příbuzenské vazby.
V posledních desetiletích se ovšem posouváme do stavu, kdy všechno toto začíná být plíživě nahrazováno "všemocným státem", který prostřednictvím médií širokého dosahu (televize, rozhlas) lidem nenápadně vštěpuje, co si mají či nemají myslet. Někdo může namítnout, že něco podobného státy dělaly vždycky a budou mít pravdu. Jenže z pravidla se tak dělo v souladu s daným kulturním a hodnotovým systémem.
Problém ovšem je, když se toto děje cestou "kulturní revoluce", tj. otevřenou snahou "převychovat" většinovou společnost, vnutit jí postoj, že to, na co byli lidé celý život zvyklí, jsou pouhé "předsudky" či "sociální konstrukty", od nichž je třeba se oprostit, a tak dosáhnout "vyšší společenské úrovně". Něco jiného je tolerance k alternativním způsobům života, což je naprosto v pořádku, problém nastane, když se tyto alternativy postaví tak, že vše tradiční je špatně a že je naše "morální povinnost" se těmto alternativám přizpůsobit, a to až do té míry, že jsme povinni se dobrovolně omezovat v tom, na co jsme zvyklí a co považujeme za "normální".
A nejnebezpečnější je, když se stát začne nepřiměřeně míchat do tak soukromých záležitostí, jako jsou naše rodiny, jako se to v současnosti děje v Norsku. Pravda, existuje mnoho případů, kdy skutečně rodiče ubližují svým dětem (týrání, zneužívání či zanedbávání jejich vzdělání). Tam jsou intervence ze strany příslušných úřadů plně na místě. Stejně tak je ovšem pro děti i společnost velmi nebezpečný stav, kdy se systém tak zvaně "utrhne ze řetězu", a děti se tak stávají rukojmími úředníků, státní moci či různých ideologických či zájmových skupin, které pak tuto svou moc mohou zneužít ve smyslu nátlakových praktik na rodiče i děti. Není těžké si představit situaci, kdy k vám přijde úředník a řekne - pozor, vy to s tou křesťanskou výchovou kapánek přeháníte, když svým dětem vyprávíte o Bohu, takže bohužel..., děti půjdou do pěstounské péče, viz mezinárodně známá kauza rodiny Bodnariu.
http://jordankajiraskova.blog.idnes.cz/c/485240/aktualni-pripad-z-norska-pet-nasilne-odebranych-deti-vcetne-trimesicniho-miminka.htmlTaké nemohu nezmínit jednostranně manipulativní propagandu ve školách, jako příklad může posloužit nedávno propírané komiksové kampaně ohledně uprchlíků z dílny organizace META a Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) podle švédského vzoru, od níž se naštěstí Ministerstvo školství distancovalo.
http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/skolstvi/komiks-o-uprchlicich-do-skol-nepujde-valachova-strasi-deti_369701.htmlJako ještě poměrně mladý člověk sociálně-demokratického smýšlení (letos mi bude 31 let), se značně děsím toho, že zejména mezi mladými levicově smýšlejícími lidmi je tak málo těch, kteří si jsou vědomi nedozírných škod, které tyto snahy o "rychlopřevýchovu" společnosti mohou napáchat, a dokonce, že těm, kteří si toto riziko uvědomují a veřejně před ním varují, nadávají do "nahnědlých sociálních demokratů", případně jim podsouvají, že vlastně ani sociálními demokraty nejsou, neztotožňují-li se s myšlenkou multikulturalizmu, sociálního konstruktivizmu či poststrukturalistického feminizmu, který na rozdíl od jiných druhů feminizmu (humanistický či diferenciální feminizmus) zpochybňují instituci rodiny v samotné podstatě, což v extrémních případech vede k tomu, co se dnes děje ve zmiňovaném Norsku, kdy během pár dnů odtrhnou několik dětí od rodičů a umístí je do pěstounské péče "jen" proto, že se jim "nezdá" jejich náboženská výchova. Přitom v takovýchto případech by mohlo věc napravit několik předběžných pohovorů s rodiči a dětmi, nehrozí tam akutní nebezpečí jako u týrání či pohlavního zneužívání. Zjevně se tu uplatňuje princip, že pakliže je rodina pouhým "sociálním konstruktem", pak lze rodiče bez větších škod "vyměnit za vhodnější", asi jako starou Škodovku za nový Mercedes.
Nemohu si pomoci, ale jako nezávisle myslícího člověka, který se nedá odbýt argumenty typu - nevíme, jak to vlastně všechno je, je to cizí země, takže to nemůžeme nijak posuzovat..., mě z podobných případů skutečně mrazí. A vzhledem k tomu, že i národ či etnická skupina je, použijeme-li
 sociálně-konstruktivistický pohled na věc, rovněž jen "výtvorem společnosti", pak zákaz rodičům mluvit s dětmi v jejich rodné řeči je vlastně také "v pořádku", neboť co záleží na "nějakém" jazyku..., když noví norští pěstouni ve vztahu k původním rodičům poslouží jako "náhrada Škodovky za Mercedes", tak je to přece "v zájmu dítěte" a basta. Co na tom, že násilné odtržení dítěte od rodičů působí dítěti velmi citelné psychické trauma, kterého se těžko zbavuje a může přetrvat i do dospělosti, důležité je, že je takový postup ideologicky plně v souladu s "moderním pojetím" péče o dítě.
Na závěr bych rád doporučil k přečtení následující:
Experimenty na primátech ohledně oddělení mláďat od matky
https://cs.wikipedia.org/wiki/Experimenty_Harryho_HarlowaTeorie citové vazby
https://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_citov%C3%A9_vazby