Pravý vlastenec není zbabělec!

Zbil ženu, táhl ji přes půl Brna a nikdo jí nepomohl. Ono je hezké „dělat hrdinu“ nadáváním lidem do „nácků“ či „hrou na schovku“ s policajty. Ale pomoct zbité ženě před násilníkem, na to už si tito „hrdinové“ netroufnou.

Podle mě je na vině všeobecný morální úpadek, ztráta úcty k odkazu a hodnotám našich předků, a hlavně ztráta pocitu sounáležitosti s ostatními. Vlastenectví totiž není o nenávisti k jiným kulturám, jak nám nalhávají neomarxisté, ale o ochotě obětovat se za celek, resp. Za ostatní. Typický je příklad z doby ohrožení kolem tzv. mnichovské dohody z roku 1938. Tehdy se nevolalo po vyhánění československých Němců, neříkalo se – Němec jako Němec, ale říkalo se – dejte nám zbraně, dali jsme si na ně. Ale nikoli na páchání nějaké etnické čistky, ale na boj proti Hitlerovu nacistickému režimu, který nás ohrožoval.

A jak to souvisí? Jednoduše: kdo je ochoten položit život za svou zem, je-li ohrožena, je z pravidla ochoten i pomoci např. obtěžované či zbité ženě, starému či zdravotně postiženému člověku. A je připraven riskovat i nějakou tu „ránu přes hubu“. Ovšem člověk rozmazlený, morálně upadlý a konzumně smýšlející, který možná tak nějak nejasně podvědomě tuší, že „něco není v pořádku…“, si svou zbabělost kompenzuje falešným „hrdinstvím“ ve „válkách“ na internetových diskuzích, svou morální malost si vynahrazuje vysmívání se starým, povětšinou konzervativněji smýšlejícím lidem, protože tak získá falešnou iluzi, že on, byť zatím mladý a ne příliš zkušený, je „něco víc“ než nějací „zaprdění dědkové a báby“, on přece bojuje za ty „správné hodnoty“, ve stylu – větší „zábava“ je bojovat proti „sexistickým“ reklamám se spoře oděnými ženami, psát petice, udávat „xenofoby“, než „jít s kůží na trh“ a pomoct třeba těhotné ženě, kterou v autobuse obtěžuje nějaký opilec. Přece jen…, riskovat, že „koupíte“ nějakou tu ránu do zubů nebo skončíte s přeraženým nosem…, to už je „jiné kafe“ než riskovat, že si pár hodin posedíte na policejní stanici, protože jste na nějaké „antináckovské demošce“ v čas neuposlechly výzvu ochránců pořádku k rozchodu.

Právě zkušenosti s těmito falešnými „geroji“ mě dovedly k přesvědčení, jak jsou tradice a pocit sounáležitosti s ostatními důležité a nezbytné pro zdravý vývoj společnosti. Neomarxizmus, alias „sluníčkářství“, v podstatě hlásají – musíte pomáhat, ale vy, ne já, já jsem „morální elita“, já budu nadávat těm, kdo nechtějí „pomáhat“ podle mých představ. Ale skutečný vlastenec má solidaritu k ostatním „v krvi“, což vychází z prastaré lidské, resp. Ještě předlidské zkušenosti, že je vzájemně výhodné, když rodina, tlupa, rod, klan či národ „drží při sobě“, protože „stále nesvítí sluníčko“, a většina z vás jistě zažila ten zoufalý pocit, být ponechán v pořádném průšvihu sám, bez pomoci a bez útěchy. Proto jestli se nějaký sobecký zbabělec, bojící se pomoct napadenému slabšímu člověku, není li sám příliš fyzicky slabý na zvládnutí agresora…, prohlašuje za „vlastence“ či „národovce“, tak je to obyčejný lhář, nic jiného.

BTW, mám rovněž zkušenost, že lidé ukotvení ve svých kořenech navazují trvalejší přátelství a pevnější vztahy obecně, za to lidé neukotvení jsou ve vztazích často velmi velmi povrchní, dokážou na vše pěkné, co s někým prožili, rychle zapomenout, třeba proto, že se „nepohodnou“ ohledně imigrace nebo toho či onoho prezidenta, příp. protože jeden si „dovolí tu drzost“ tomu druhému něco vyčíst. Dnes je přece „v módě“ být asertivní, sebevědomý a suverénní, a takovíto lidé jen stěží umějí přijmout odlišný názor, či dokonce kritiku vůči jejich přebujelému egu.

Tak vítejte do „tekuté“ postmoderní doby falešné solidarity, pomíjivých vztahů, virtuální reality a nevirtuálních „vlastních písečků“.

Než ženu znásilnil, táhl ji zbitou přes půl Brna. Nikdo jí nepomohl