Oligarchové chtějí z Evropy udělat „třetí svět“

Nedává mi logický smysl, že by západní „elity“ chtěli „odevzdat“ Evropu radikálním muslimům, naopak přikláním se k hypotéze, že nejbohatší chtějí být ještě bohatší, a to na úkor obyčejných Evropanů.

Propojení vlivných lidí z byznysu a politiky není ničím neznámým. Každou chvíli se propírá nějaký případ korupce, „jánabráchizmu“ a podobně. Položme si tedy otázku, jak „zařídit“, aby se bohatství „horních deseti procent“ znásobilo.

V první řadě je v zájmu nejbohatších radikální snížení daní, zejména těch přímých (např. daň z příjmu). S tím souvisí masivní seškrtání státních výdajů, což se nemůže vyhnout ani výdajům sociálním. Ovšem příliš „drsně“ okleštit sociální stát…, to je samozřejmě velmi nepopulární, ani pravicový hlavní proud si nemůže dovolit příliš „tlačit na pilu“. Ale co kdyby se „jako na smůlu“ stalo, že budeme tak „solidární“, že se sociální stát jednoduše zhroutí v důsledku masivního přetížení? Pak, volky nevolky, demokracie nedemokracie, bude nutno celou koncepci sociálního státu od základů „překopat“. Řekne se, že „příjemců sociálních dávek je tolik, že je třeba hledat jiné cesty pomoci chudým a potřebným“. Podobná situace je v zemích tzv. třetího světa (např. Indie) – příliš mnoho chudých a příliš málo peněz ve státní kase.

Další cestou, jak si nejbohatší mohou přijít k dalším penězům, je nějakým způsobem drasticky snížit platy, nebo jak se dnes „učesaně“ říká – snížit cenu práce. Toho lze dosáhnout např. budováním továren v chudých zemích s levnou pracovní silou, což se děje, ale asi to nenasytným finančním oligarchům nestačí. Takže se nabízí druhá cesta, zvýšit nabídku práce, což při stejné poptávce po práci znamená snížení ceny práce. A jak je možné nabídku práce zvýšit tak, aby se počet pracovních míst nemusel snižovat? Je jen jedna možnost, totiž musí do země přijít nový pracovníci, nejlépe takoví, kteří jsou z těch či oněch důvodů ochotni pracovat za co nejnižší mzdu. Horší znalost jazyka či nepříliš vysoká kvalifikace jsou „vynikajícím argumentem“, jak dotyčného přesvědčit, že „nemůže žádat příliš mnoho“.

Rozvrat sociálního státu a snížení mezd, tj. v podstatě ožebračení mnoha lidí, s sebou pro finanční oligarchy a jejich politické „pomocníky“ nese jeden závažný problém, totiž vzestup násilí, jednoduše řečeno, lidé se budou muset „prát o chleba“. Takováto situace logicky vede k nárůstu nesnášenlivosti mezi různými náboženskými, rasovými či etnickými skupinami, protože, jak to často chodí, když se člověk naštve, „odnese to“ ten, kdo je zrovna nejblíž. A skuteční viníci, finanční oligarchové a jimi zkorumpovaní politici, jsou „daleko“. A tady přichází džihád a terorizmus, odpusťte mi trochu toho cinizmu, „jako na zavolanou“. Proč? Je potřeba posílit moc státu, resp. Vládnoucích politiků, nad prostými lidmi. A jaký najdete „lepší“ argument, než je ochrana bezpečnosti a životů občanů před něčím tak strašným, jako jsou teroristické útoky.

Najednou dávají spekulace o úmyslné skryté podpoře radikálního islámu západními mocnostmi jasnou logiku, stejně jako tzv. „vítací politika“, masová nekontrolovaná imigrace a neúměrně přemrštěné řeči o „solidaritě“. Je potřeba „vytvořit“ dostatečně silnou a odstrašující bezpečnostní hrozbu, aby se lidé byli ochotnější vzdát mnoha svých práv za ochranu před újmou na zdraví či na životě. A aby si to naši „milí“ mocní ještě ulehčili, odzbrojí obyvatelstvo, protože z jejich hlediska není hlavním problémem sám terorizmus či vzestup násilné kriminality obecně (mocní a bohatí se vždycky mohou „obezdít“ a „zadrátovat“ ve svých exkluzivních čtvrtích…), ale skutečným nebezpečím jsou pro ně lidové vzpoury, v drtivé většině místního, nikoli celostátního rozsahu.

Důležitým potencionálním ohrožením tohoto scénáře je také svoboda projevu. A tady se zase „náramně“ hodí vyvolání hysterie z tzv. „fašizace společnosti“, „nárůstu xenofobie“, „řádění ruské propagandy“, atd., atd. Na základě těchto „hrozeb“ se pak zavádí cenzura internetových diskuzí, sociálních sítí (Facebook, Twitter, Google…), sepisování „černých listin“ vrchnosti nepohodlných nezávislých médií, převážně působících na internetu, zavádí se tresty za takové činy jako „hanobení životního stylu“ a podobně.

Poslední závažnou překážkou moderního zotročení lidí jsou tradiční mezilidské vazby, např. v rámci rodiny, náboženských komunit, soudržnost národů či tzv. místní patriotizmus. Proto se vrchnost nebrání např. tzv. genderově vyváženým školkám, kde se nepoužívají slova jako „on“ a „ona“, hračky jako panenky jsou „tabu“…, čímž se podrývá pohlavní identita dětí od útlého věku, zavádí se co možná nejvíc „alternativ“ oproti klasické rodině, zakazují se tělesné tresty a rodiče jsou pseudoodborníky vedeni k tzv. „liberální“ (ve skutečnosti spíš anarchistické) výchově, aby se podkopala jejich autorita, čímž se naopak posílí vliv státu na děti na úkor jejich blízkých. Děti jsou takto vychovávány ke konzumnímu a poživačnému životnímu stylu, což znamená opět větší zisky pro výrobce příslušného zboží. V tomto kontextu má neformální spojenectví dvou na první pohled tak odlišných skupin, jako jsou velmi bohatí lidé a kulturní marxisté, jasný smysl. Kulturní marxisté, teda ti skuteční, opravdu věří, že „budují lepší společnost“, zatímco bohatí se mohou jen „chechtat pod vousy“ a mocensky je podporovat, neboť jejich společensky rozkladné experimenty vytváří „ohebné“, vykořeněné a zranitelné obyvatelstvo, které je tak možno snáze ovládnout a zotročit.

Z těchto argumentů a úvah my vychází následující:

1. Masová migrace má být nástrojem, jak snížit cenu práce (platy),
2. Rozložit sociální stát následkem jeho extrémního přetížení,
3. Omezení práv a svobod obyvatel tak zvaně „v zájmu jejich bezpečnosti“.

Snaha rozložit rodinu různými neomarxistickými a tak zvaně „liberálními“ nápady má ještě více rozrušit mezilidskou soudržnost a posílit moc státu nad jednotlivci, ať už dětmi či dospělými, podobně jako neodůvodněná odebírání dětí, snaha prosadit teorii o „svobodné možnosti vybrat si pohlaví“ (tzv. sociální gender) a další podobné nápady.

Tak jsem si hezky zahrál na „těžkého“ konspiračního teoretika, ovšem… stejně si neodpustím to okřídlené – a přece se točí.