Tím rozhodně nezpochybňuji prospěšnost a nutnost podobného právního předpisu, uznávám důležitost lidských práv a svobod, ovšem i takto závažná listina občas potřebuje změny.
Někteří si ovšem myslí, že kdokoli, kdo se rozhodne byť jen otevřít diskuzi o případné revizi Listiny práv a svobod, či, nedej bože, dokonce o její úpravě reflektující vývoj společnosti…, je „nebezpečný jedinec“, chce se mi říct, jako za starých časů, „revizionista“, jenž „podkopává moderní demokraticko-humanistický charakter státu“, tedy jakýsi „kontrarevolucionář“. Toto se názorně ukázalo v reakcích na návrh poslance Jeronýma Tejce, jenž má za cíl urychlit vyhošťování neúspěšných žadatelů o azyl, kde se uvažuje o určité dílčí úpravě Listiny práv a svobod.
Více viz:
Tejc chce zpřísnit azylová pravidla. Národní socialismus, říká Dienstbier
Nechci zde Tejcův návrh podrobně rozebírat, nemám na to ani odbornou kvalifikaci, ovšem silně mě pobuřuje, jako člověka, považujícího se za sociálního demokrata, když někteří jeho kolegové (a zdaleka to není jen pan Dienstbier), tento návrh označují za „hnědé tendence“ či „národní socializmus“, či „v rozporu se sociálně-demokratickými hodnotami“.
Sobotka nazval Tejcův návrh na rychlé vyhoštění migrantů populismem a hnědou tendencí
Přitom návrhy podobného typu, ať už pocházejí od kohokoli z jakékoli strany či hnutí…, v podstatě již dnes postupně začínají získávat oporu i v samotném „multikulturním“ Německu, a co víc, dokonce v řadách CDU, což je strana kancléřky Merkelové. Včera večer jsem si připadal jako v Jiříkově vidění, když jsem narazil na následující článek:
Kdo nedeportuje, nedostane peníze. CDU z Berlína tlačí na spolkové země
Pravda, CDU není SocDem…, ale přece jen… „hnědé tendence“… to už jsou opravdu velmi silná slova, přitom jde vlastně o podobný problém – jak urychlit vyhošťování neúspěšných žadatelů o azyl a jak omezit možnost zneužívání některých, původně dobře míněných, „zadních vrátek“, které umožňují odmítnutým azylantům prodlužovat svůj pobyt v hostitelské zemi – v Německu je to např. poslání jednoho dítěte na „dlouhodobou návštěvu k příbuzným“, protože pokud nejsou zrovna všechny děti doma, dotyčná rodina podle německého práva nemůže být vyhoštěna, aspoň takhle jsem to pochopil.
Ovšem na druhou stranu, dovedu si představit i takové úpravy Listiny práv a svobod, které by naopak některá lidská práva přidaly či rozšířily, např. práva lidí s těžkým zdravotním postižením či práva dlouhodobě těžce/nevyléčitelně nemocných. Ustrašený princip, že „lidskoprávní“ dokumenty jsou „tabu“, že je „nebezpečné na ně šahat“…, jež fakticky zabraňují jakékoli kritické diskuzi o nich, a rovněž brání změnám, jež by lidská práva mohly rozšířit, považuji za přežilý, protidemokratický, a v konečném důsledku i proti samotným lidským právům. Tento princip totiž vychází (podobně jako kdysi nedotknutelnost marxizmu-leninizmu) ze strachu, že jakákoli snaha dané „slovo boží“ poupravit, by mohla vést ke zhroucení celé koncepce jako takové, ať jde o lidská práva jako celek, příp. o „socialistické vymoženosti“ jako celek.
Tento přístup je nezbytně nutné urychleně změnit, protože… co bylo vytvořeno člověkem, je z logiky věci nedokonalé a nemůže vydržet, jak se říká, na věčné časy. A to platí o jakémkoli právním dokumentu či předpisu, ať místním, celostátním či mezinárodním.
