Lidskoprávní pseudoaktivisté mohou poškodit dobré jméno invalidů

My, zdravotně postižení, jsme také svého druhu „menšina“, která potřebuje určitou míru solidarity a ochrany od většinové společnosti, ale…

Pokud budu mluvit sám za sebe (jako od narození nevidomý):

1. Nechci, aby se nějaká forma pomoci hendikepovaným děla na úkor ostatních (např. učitelů či „zdravých“ žáků/studentů).

2. V zájmu dítěte, majícího být adoptováno, je být pokud možno adoptováno zdravými jedinci, proto odmítám případné tlaky na to, abych měl jako invalida „stejné právo“ adoptovat si dítě, jako mají lidé bez postižení, ačkoli objektivně a prokazatelně existují nevidomí rodiče, kteří zvládnou postarat se o vlastní dítě, přece jen je ovšem takové dítě svým způsobem limitováno hendikepem svých rodičů. A žádný uchazeč o adopci nemá právo po dítěti, které nemá možnost o sobě samo rozhodovat, něco takového požadovat.

3. Pokud se vyžaduje bezbariérový přístup u živnostníků a drobných podnikatelů, měly by v první řadě takovýto bezbariérový přístup zajistit úřady, soudy a jiné veřejné instituce, nikoli chtít po živnostníkovi něco, co samy nemají možnost v dané době poskytovat.

4. Asi nejožehavějším tématem ohledně zdravotně postižených je tzv. sexuální asistence a otázka „práva na sexuální život“. Osobně jsem všemi deseti pro – nikdo není k ničemu nucen, nejsou do toho zapleteny děti (jako v případě  adopcí…), zatím není „na pořadu dne“ ani případná dotace takovýchto služeb z veřejných peněz, takže toto vskutku nikoho nepoškozuje ani to neomezuje ničí svobody. Jenže v dnešní situaci, kdy se proti vůli většiny občanů prosazují věci typu „inkluze nadivoko“, z kritiků adopcí dětí sexuálními menšinami se dělají „náckové“, spousta neziskovek či aktivistů „vyřvává“ všemožná pseudopráva pro tu či onu skupinu lidí, často ignorujíce názory drtivé většiny občanů, se silně obávám, že se s tím „svezeme“ ne jen my, zdravotně postižení, ale i třeba pacienti léčící se konopím (viz stereotyp „zhulená sluníčka“), protože už máme, jak se říká, přeliberalizováno a přehumanizováno.

A ani v nejmenším toto nemohu vyčítat většině lidí, která už je na stálé výkřiky o lidských právech alergická jako býk na červený hadr, avšak o to víc přikládám vinu právě těm, kteří den co den nemají nic lepšího na práci, než vymýšlet, komu „přiklepnout“ nějaké to „privilegium“ v zájmu „humanistických hodnot“, „lidských práv“ či „rovných příležitostí“.