Ekonomika prý roste, „spodního milionu“ se to však nijak pozitivně nedotklo

Třeba můj invalidní důchod, CCA. 8500,- Kč, je poměrně výrazně pod hranicí příjmové chudoby (10220,- Kč), a to jsem invalidou od narození, nezavinil jsem si to tím, že bych si platil malé soc. pojištění.

A pro tvorbu pracovních míst pro hendikepované zjm. ve státní správě se nedělá téměř nic, vymýšlejí se pokuty pro podnikatele, když nesplní kvótu pro zaměstnávání zdravotně postižených, ale kolik ministerstev, krajských úřadů, magistrátů, obecních úřadů a spol. tyto kvóty naplňuje??? Proč i jim se nedávají sankce, když z principu by měly jít tyto instituce všem ostatním zaměstnavatelům příkladem? A co zastupitelstva, poslanecká sněmovna, senát, příp. samotné politické strany? Jak se tyto starají o angažování zdravotně znevýhodněných, žen či příslušníků národnostních/náboženských menšin? Ptám se zejména těch politiků, kteří prosazují otevřenost, omezování svobody projevu v rámci „boje proti předsudkům…“, toleranci a pro-evropské postoje, ale tak, aby to za ně uplatňovali jiní, přičemž sami obývají „lepší“ čtvrti, kde na chudé, zdravotně postižené či na sociálně vyloučené spoluobčany příliš „nenarazíte“, a podobně je tomu s restauračními zařízeními pro „lidi z lepší společnosti“.

Rád věřím, že odtamtud se dobře „káže“ o soucitu, solidaritě, rovnosti, zmírňování chudoby či o sociálním začleňování.