Depresář není zlý, ale nemocný

Chápu, že mnoho starších lidí to „nebere“, protože za jejich mládí se o tom tolik nemluvilo. Ale že s tím má problém i spousta mladých, přestože už za mě se psychologie brala v prváku SŠ, tak to je velmi smutné.

Přitom za poslední dobu, dle mého vlivem jednak spousty chemie v potravě, druhak materialisticky-konzumním „moderním“ životním stylem, lidí s depresemi a dalšími psychickými poruchami přibývá. Ovšem stále platí, jako za starých časů, že sytý hladovému nevěří, dokud sám nedostane hlad, jak zpívali v jedné velmi moudré písničce Voskovec s Werrichem.

Takže když se nějaký „depresář“ lituje, stěžuje si na něco nebo vidí všechno/všechny jen z té horší stránky, tak místo aby se ho ti druzí snažili pochopit a v rámci možností mu pomoct, poradit nebo „pohladit na duši“ vlídným slovem, tak dotyčného „odepíšou“, začnou se ho stranit a považovat ho za „magora“…, když svou depresi „přepíjí“, tak místo pomocné ruky mu budou předhazovat, že si jen „hledá záminky, aby se mohl opít…“, zkrátka i přes docela silnou osvětu se lidé příliš nezměnili a stále se na „depresáře“ dívají skrz prsty.

Jenže tím často jen zbytečně a nesmyslně bortí dříve pohodové vztahy, rozpadají se přátelství, manželství a rodinné vazby obecně…, přitom není nic snadnějšího, než si o depresi najít pár krátkých článků na internetu a s dotyčným si v klidu a s pochopením promluvit. Jenže „čas jsou peníze“ a dnešním konzumně zaměřeným lidem se takovými „ptákovinami“ zkrátka nechce zabývat, raději se takto postiženým lidem co nejvíce vyhýbají.

Nevím, jak to v tomto ohledu chodí jinde, ať už „na západě“ nebo „na východě“, ale pro naši společnost rozhodně není „dobrou vizitkou“, jak přistupuje k lidem s emocionálními/psychickými problémy.