Buchanan – Žádný politik nemůže vyléčit nemocnou duši západu

Když se na to podívám pragmaticky, ne jako obhájce konkrétní náboženské víry, ale z hlediska spíše psychologického, tak na Buchananových slovech je kus pravdy.

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/2457-bez-viry-zahyne-narod-i-civilizace-do-konce-stoleti-evropu-ovladne-islam-vladimir-putin-vi-jak-tomu-v-rusku-zabranit-americka-mladez-je-tragicky-nevzdelana-zadny-politik-nemuze-vylecit-nemocnou-dusi-zapadu.htm

Psal jsem to již dřív – současné post-moderní společnosti chybí tmel, který by lidi motivoval se obětovat…, ať mluvíme o porodnosti (hodnota tradiční rodiny), nebo o připravenosti „položit život za vlast/Boha“. Zůstal nám jen individualizmus a konzum, který lidi vede k sobectví, užít si život naplno, staré rodiče „šoupnout“ do domova důchodců a postižené sourozence či bratrance a sestřenice do ústavu, protože „čas jsou peníze“, vícegenerační rodiny s „vejminky“ byly nahrazeny samostatným bydlením, místo více dětí si raději pořídíme dva či tři pejsky…, a toto všechno vede k postupnému úpadku naší civilizace. Západ je jako velmi bohatý „stařec nad hrobem“, který už chce jen „v klidu a luxusu dožít“ a je připraven své bohatství přenechat „mladším“ a „dravějším“.

Ale ruku na srdce, i já jsem produktem tohoto způsobu života, nemám v plánu zakládat rodinu, ačkoli k tomu mám své opodstatněné důvody, které ovšem jiní za „opodstatněné“ nemusí uznat, nepotrpím si na chození do kostela a tradiční křesťanskou morálku, ovšem poslední dobou stále více cítím, že je něco špatně, a to hodně špatně. Netvrdím, že "jedinou spásou západu" je ta či ona víra nebo politická ideologie, ovšem je zcela jasné, že je potřeba najít takový hodnotový systém, který dokáže západní civilizaci opět „vdechnout nový život“ tím, že rozdrobenou společnost opět spojí.

Souhlasím s Buchananem, že např. Putin tohle pochopil. Proto, ač dřív agent KGB, dnes posiluje národní cítění a pravoslavnou církev. Je si totiž velmi dobře vědom toho, že musí občany své země sjednotit pod nějakým hodnotovým systémem, který bude pro ně aspoň trochu věrohodný. Pochopil, že nejen multikulturalizmus a podobné post-moderní ideologie, ale i pojmy typu „západní demokracie“ či „lidská práva“, pro většinu ne jen Rusů příliš věrohodnou náhradou za tradiční hodnoty nejsou, mimo jiné proto, že byly zdiskreditovány západními „hlasateli“ rychlé privatizace a „šokové terapie“, takže dnes si běžný Rus pod pojmem „západní demokracie“ nepředstaví svobodu, toleranci a prosperitu, ale bídu, korupci a vládu finančních oligarchů. V tom vidím hlavní důvod, proč má v Rusku Putin v tak vysokou podporu.

Totéž ovšem vidí i vůdci muslimských zemí, např. turecký či egyptský prezident, vidí, jak se západ "drolí", narůstají tendence rozpadu společností, dokonce k rozpadu některých národních států (belgičtí Vlámové, Baskové a Katalánci ve Španělsku, severní regiony itálie…), vidí naši slabost a změkčilost ve všech směrech, naše extrémní lpění na životě, naši silnou neochotu skutečně za něco bojovat, tj. i s rizikem obětování vlastního života…, a také chápou, že z mocenského pohledu lepší alternativou pro jejich země je islám, byť ne v těch nejradikálnějších formách, ale třeba něco na způsob Bahrainu, Arabských emirátů, Egypta či Maroka…, protože muslim ještě neztratil víru v posmrtný ráj, když bude poslouchat boží zákony, věřit v Alláha a ctít odkaz svých předků, věří, že obětovat se pro svou víru, včetně oběti nejvyšší, je „správná věc“ a bude po smrti „po zásluze odměněna“…, také tito vůdci vědí, že tradiční zvyky a hodnoty posilují soudržnost rodin a ochotu mít více dětí, zkrátka „multikulti“ post-moderní pseudohumanistický koncept, prosazovaný evropskými „elitami“ vyhodnotili jako „sebevražedný“.

Není také bez zajímavosti, že v drtivé většině případů, kdy se islámský režim podařilo (na čas) nahradit režimem sekulárním, to nebylo díky ideologii lidských práv či díky nadšení z liberální demokracie, ale, světe, div se, díky obyčejnému „ošklivému“ nacionalizmu, obohacenému o různé modernizační prvky, ať už sociálního/socialistického či liberálního/emancipačního charakteru, podobně jako u našeho národního obrození. Attatürk byl nacionalista, stejně tak Násir, Kaddáfí či Saddám Hussain. I v „demokratickém“ Turecku měla vždy poslední slovo nacionalisticky a sekulárně (světsky) orientovaná armáda, která musela několikrát svrhnout demokraticky zvolené islamistické vlády. Jakmile se, a to s notnou podporou Evropské unie, podařilo tento „zhoubný vliv“ armády podkopat, výsledkem byla autokratizace a reislamizace Turecka pod taktovkou dříve premiéra, dnes prezidenta Recepa Tayipa Erdogana.

Ale není to jen islám, i další „nezápadní“ civilizační okruhy, které dříve „koketovaly“ s "modernizací" po západním způsobu, dnes "přitvrzují", protože to, co "západ" předvádí v posledních desetiletích "odstrašil" většinu těch, kteří v našem politicko-společenském uspořádání dříve viděli nadějnou alternativu vůči vlastním, často zkostnatělým, autoritářským a příliš "náboženským" režimům a obecně uznávaným pravidlům. Důvod je jednoduchý. Současný "západ" už není tím "západem", který by skutečně mohl být pro mnoho dalších zemí, byť s "nezápadní" kulturou, přijatelnou a schůdnou alternativou, což byl "západ" řekněme roku 1960, tj. před nástupem ideologie "nové levice", Frankfurtské školy, kulturního masochizmu, masivního rozkladu tradičních rodin a zpochybňováním všeho "tradičního"…, zkrátka před „pochodem institucemi“, který tyto post-moderní jevy dostal nejprve na univerzity, a pak do politiky, státní správy, justice i do školského systému jako celku.

Jsem pevně přesvědčen, byť jsem velmi dlouho upřímně zastával silně společensky liberální postoje, že se to s těmi lidskými právy, svobodami, politickou korektností, privilegováním "cizího" a házením špíny na "vlastní", dosti krutě přehnalo, byť to mohlo být minimálně značnou částí lidí upřímně věřících v tyto hodnoty míněno v dobrém úmyslu, aby se již nikdy neopakovaly hrůzy nacizmu, aby nebyli utlačováni/diskriminováni lidé s jinou barvou pleti či s menšinovou etnickou/náboženskou příslušností..., jenže se zašlo příliš daleko..., ze strachu, abychom se "neupekli", nám teď hrozí, že "umrzneme". Cítím v tom určitou paniku či paranoiu „elit“ z jakéhokoli „nacionalizmu“, „vlastenectví“ či projevů „národního cítění“, ne jen toho skutečně zlého, nebezpečného a nesnášenlivého, ale i z normálního a přirozeného pocitu, že je dobré a správné tolerovat jiné kultury, ale již není správné dopustit, aby nás v našich vlastních zemích tyto jiné kultury ovládly a začaly spoluutvářet pravidla toho, jak máme žít, zda můžeme to, na co jsme až dosud byli zvyklí, nebo už to najednou zkrátka nemůžeme, protože je to „nekorektní“ a mohlo by to „urazit naše nové hosty“.

Logickým důsledkem toho je rostoucí nedůvěra v Evropskou unii, v „tradiční“ politické strany a nástup „protestních“, „antisystémových“ či „populistických“ subjektů. Populizmus je odvozen od slova „populus“, což Latinsky znamená „lid“. A vzhledem k tomu, že současní politici své voliče soustavně přehlížejí, dávají jim najevo, že jejich většinu považují za příliš „hloupou“ a věci „neznalou“, tak musí být i malému dítěti jasné, že velké části lidí se to nelíbí, cítí se opomíjena, přehlížena, a někdy až urážena ve své důstojnosti (já se tak cítím rovněž)…, takže si asi každý domyslí, že pokud se mocní „nerozhoupají“ k sebereflexi a „nezařadí zpátečku“, může to ne jen s Evropskou unií, ale s Evropou a „západem“ obecně dopadnout velmi špatně.