Ne, nejsem krvežíznivá stvůra, prahnoucí po zakousnutí nadějí vlasti. Právě naopak, chtěl bych upozornit na jeden zajímavý paradox - bojový pes totiž může být za určitých okolností velice vhodný na hraní a mazlení.
"Zabiják pitbull" (původní název autora fotky)www.flickr.com :: Pandita
Občas médii proběhne zpráva o napadení někoho psem, patřícím k tzv. "bojovému plemenu". Abych médiím nekřivdil, musím uznat, že většinou dodávají, že pes je nebezpečný jen pokud je špatně veden a cvičen.
Pokud s ním ale psovod správně zachází, může být "bojový pes" velice přátelský. A nejen to:
Já osobně mám "normálního" (nebojového) psa, křížence ovčáků. A v rámci mé snahy o jeho ovladatelnost s ním chodím na cvičák.
Tam se potkávám s lidmi (a psy), kteří se krom jiného věnují canisterapii. Tedy chodí do mateřských školek, domovů důchodců, a různých jiných zařízení, kde si lidé a děti hrají se psy, a mazlí se s nimi. Někdy se tomu říká "léčba psí láskou".
Canisterapeutický pes musí před zahájením své dobrovolnické "kariéry" složit speciální zkoušku.
Když to hodně zjednoduším, tak se při ní ověřuje, jestli pes něco vydží, a jestli se kvůli neopatrnému zatahání za nějakou část těla hned po někom neožene.
Sice mají tuto zkoušku složenou všichni canisterapeutičtí psi, bez rozdílu rasy či velikosti, a když se na ně sesype kupa dětí, tak si to nechají líbit, ale "bojový pes" zde má určitou výhodu.
Zatímco ostatní psi se musejí velice dobře ovládat, být fakt kliďasové, a lehce bolestivé podněty ignorovat, tak "bojový pes", díky své "pancéřové stavbě", vůbec netuší, že mu někdo něco dělá. Někdo mu něco provádí, a jemu je to putna, protože o tom pořádně ani neví. To, že "bojový pes" má vyšší práh bolesti, tedy může být výhodné i při tak bohulibé činnosti jako je canisterapie,
Samozřejmě, že zde řečené nelze brát obecně, a odborníci mne třeba upozorní, že jsem na předchozích řádcích něco zkreslil. A v žádném případě netvrdím, že by bojoví psi mezi canisterapeuty převládali.
Uvádím zde pouze konkrétní poznatek psovoda jednoho konkrétního canisterapeutického "bojového" psa. Toho psa celkem dobře znám, a mohu potvrdit, že je sice energický, ale poslušný a psychicky vyrovnaný dobrák od kosti. Lidé, které při canisterapii navštěvuje, možná ani netuší, že je to "bojový pes", popisovaný některými médii jako krvelačná bestie, které by se měli bát.
Možná, že tento konkrétní pes nechodí přímo do mateřských školek (přiznávám, snažil jsem se nadpisem zaujmout), ale chodí do jiných zařízení, a tam funguje, a léčí svojí láskou.
Cílem článku vlastně nebylo hájit "bojové psy". To, že "bojový pes" není z principu bestie, a že záleží na tom, jak je veden a cvičen, předpokládám každý dávno ví.
Mým hlavním záměrem bylo upozornit na poměrně zajímavý paradox, že pes z "bojového plemena" může za určitých okolností být velice vhodný na hraní a mazlení, dokonce v některých ohledech i vhodnější, než pes "nebojový".
Koho by to jinak napadlo?
